Jacques Loussier – klavír, Vincent Charbonnier – kontrabas, André Arpino – bicí nástroje.
Produkce: Jacques Loussier. Text: N, A. Nahráno: 2009, Studio Miraval, Francie, Nakano Sun Plaza Hall, Advision Studio, Londýn. Vydáno: 2009. TT: 53:00.DDD. 1 CD Telarc. CD – 83693 (distribuce Classic).
Ač se to zdá býti neuvěřitelné, v loňském roce uplynulo už půlstoletí od vydání první desky jazzových transkripcí Bachovy hudby v podání tria pianisty a skladatele Jacquese Loussiera . Tato náhravka je tedy jakýmsi shrnutím tvorby tria v jeho nové podobě (Vincent Charbonnier – kontrabas, André Arpino – bicí nástroje) a zároveň připomínkou toho, že kapela a zejména pak kapelník, který loni oslavil 75. narozeniny, rozhodně nepatří do starého železa. Trio skutečně hraje s dynamikou a entuziasmem, který nebývá vždy pravidlem. Pokud bychom ovšem očekávali koncepční změny v transkribování Bachovy hudby či její zásadnější nebo modernější re-interpretaci, byli bychom nejspíše zklamáni. Bach v podání Loussierova tria zní víceméně stejně, jako na první desce. Klavír se drží – alespoň v tématicky podstatných částech – věrně originálu, kontrabas buď kopíruje basovou linku („bachovský“ walking bass ve Dvojhlasé invenci č. 8 nebo v Sicilianě g moll ze Sonáty pro flétnu a cembalo Es dur), nebo volně rapsodizuje na harmonickém základě (Preludium c moll z prvního dílu Dobře temperovaného klavíru; úplně stejný princip se objevuje už na zmíněné první desce ve slavném Preludiu C dur). Největší problém je, zdá se mi, s funkčností bicích nástrojů. V místech, která se drží věrně originálu, bubeník jen jemně rytmizuje na činely nebo akcentuje důležité těžké doby na rozhraní frází – tedy vlastně pouze koloruje, navíc často používá menší, ostřejší činely, které vysokým pronikavým zvukem ruší probíhající zvukovou texturu. Místa, která ospravedlňují použití kompletní bicí soupravy, jsou na desce v menšině („funky“ groove v introdukci Vivace z Koncertu c moll). Stejně tak je, alespoň pro mne, rušivé, když bubeník začne swingovat v místech, kde sólista s kontrabasem frázují klasicky (otázka frázování a zvláštního vylehčeného non legato stylu Loussierova hraní by vydala na samostatný rozbor). Celý zvukově-kompoziční koncept tria je vlastně velmi tradiční či staromódní (sólista, bas, rytmický doprovod), těžko bychom ovšem po Loussierovi mohli chtít emancipaci všech tří nástrojů například po vzoru legendárního tria Billa Evanse (jehož nejslavnější složení vydalo svou první nahrávku shodou okolností ve stejném roce, jako trio Loussierovo). Základní jazzová koncepce „téma – sólo“ je zastoupena v menšině skladeb na desce a je to možná dobře, protože pasáže, improvizované zčásti na harmonickém základě vypreparovaném z Bacha, zní místy dosti nejistě či zaskočeně (například oproti brilantní verzi předehry z Toccaty a fugy C dur ). S jedinou výjimkou – tou je bonus alba, živě nahraná a velmi přesvědčivě podaná transkripce Chorální předehry „Wachet auf, ruft uns die Stimme“ s vynikajícím Loussierovým sólem.
Shrnutí: deska pro skalní fanoušky tria. Nepřináší nic nového, ale potvrzuje dlouholetou kvalitu a tradici. Je to hodně, nebo málo?
Body: 3 z 6
