Sedmdesáté výročí založení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro uctili jeho pořadatelé tím nejlepším možným způsobem – ve spolupráci s Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě a Národním muzeem v Praze podpořili podnět předního českého muzikologa Petra Daňka a pomohli na svět skvostnému faksimilovému vydání prvního českého kompendia o teorii hudby. Festival klasické hudby se tak přihlásil k hlubokým kořenům hudební kultury a teorie a zpřístupnil dílo, které zůstává jak v muzikologii, tak i v obecných kulturních dějinách stále ještě nedoceněno.
Když přesně před půlstoletím vydával Josef Janáček svůj životopis Jana Blahoslava (1523-1571), mezi ukázky jeho díla zařadil závěr Musiky (J. Janáček, Jan Blahoslav, Praha 1966, s. 172-175), v němž bratrský humanista zdůrazňoval potřebnost teoretických základů pro spontánní skladatele písní či obecně hudebních děl. Už z nevelkého, ale charakteristického textu se čtenář poučil, že Blahoslavovi nešlo jen o hudební znalosti, ale žetaké prostřednictvím hudby a její dostupnosti prosazoval potřebu širokého humanitního vzdělání, zásadu vlastní zralé Jednotě bratrské, jíž dodal geniální programovou podobu Blahoslavův pokračovatel Komenský. Blahoslav dokázal v tomto textu zdůraznit – vedle náboženské a etické roviny – také komunikativní funkci a psychologickou roli hudby a v širším smyslu jazyka, a uměl to napsat nenuceným básnickým stylem, výrazně se odlišujícím od tehdy rozšířených latinských veršovánek.
Petr Daněk vyšel z rozsáhlejšího souboru pramenů a literatury než ve své biografické práci Janáček a jejich rozboru v poznámkách pod čarou věnoval zhruba polovinu svého textu. Daňkův výklad Blahoslavovy Musiky není rozsáhlý, je však ve své kondenzované podobě velmi důkladně podložen. Charakterizuje Blahoslava jako „více lingvistu a hymnografa než teologa“ a ukazuje, jak se k hudbě dostával přes snahu prosadit v Jednotě bratrské univerzální vzdělání na základě sedmera svobodných umění. Aktivní zájem o teorii hudby spojuje Daněk s Blahoslavovým podílem na přípravě Šamotulského kancionálu (Písně chval božských, 1561) a první vydání Musiky (Olomouc 1558) označuje za nejstarší pokus o popsání dobového systému hudební teorie v českém jazyce. Podobně jako tomu bylo u Blahoslavovy Gramatiky české, vzniklé za příprav českého překladu Nového zákona, také Musiku označuje za předstupeň k zásadnímu (kancionálovému) dílu, určenému pro praktické potřeby. Daněk připouští, že Blahoslav vycházel z latinských spisů dobových autorit, ale zároveň zdůrazňuje, že v celoevropském měřítku vytvořil dílo ojedinělé, neboť výjimečně vyšlo v menším jazyce, nikoli v běžné latině či v již dříve se prosazující němčině. Blahoslav tím podnítil dalšího autora, skrytého pod kryptonymem Jan Josquin, k sepsání obdobného díla (1561), na což sám zanedlouho reagoval přípravou druhého vydání své Musiky (Ivančice 1569). V tomto případě šlo o dílo rozšířené a zdokonalené, využívající a zobecňující zkušenosti z přípravy Ivančického kancionálu (Písně duchovní evangelistské, 1564).
Petr Daněk výstižně analyzoval a zhodnotil nejstarší kompletně dochovanou učebnici hudební teorie v českém jazyce. Podal podrobný formální popis obou vydání a na základě obsahového rozboru dospěl k porovnání jejich tematické a jazykové úrovně. Zhodnotil celé Blahoslavovo hymnologické a hymnografické dílo a s odkazem na klasickou práci Otakara Hostinského upozornil na skutečnost, že Blahoslav „snad poprvé v dějinách využil možnosti notového zápisu k zaznamenání intonace, resp. výslovnosti lidské řeči“ (s. 18). Pojednal o Blahoslavových inspiračních zdrojích a o jeho vztahu k dobové latinské terminologii. Vymezil také společenský dosah Blahoslavových hudebních děl, která se v konfesijně rozdělené společnosti soustřeďovala především na členy Jednoty bratrské.
Blahoslavův text je psán česky, ale průvodní studie je otištěna kromě originálu i v anglickém překladu. Díky tomu se s dílem Jana Blahoslava mohou seznámit rovněž zahraniční historici a muzikologové. Půvabná knížka, která svou vnější úpravou připomíná předlohu z 16. století, tak může sehrát významnou roli i při začleňování pozapomenutých stránek českého humanismu do evropské kulturní tradice.
Jan BLAHOSLAV, Musica. Faksimile vydání z roku 1569 (Ivančice: Jednota bratrská) podle exempláře v knihovně Národního muzea v Praze (sign. 27 F 23). K vydání připravili Petr DANĚK a Jiří K. KROUPA, KLP – Koniasch Latin Press 2016, 99 fol. + 56 s., ISBN 978-80-87773-37-6
