Oba velké pražské operní domy hledají způsoby, jak zachytit a uchovat rychle pomíjitelné – operní inscenace na svých scénách a osudy lidí s nimi spjatých. Obě divadla vedle velice čilých a zajímavých výstavnických aktivit a často zevrubných historických sond v rámci programových brožur k novým premiérám, vydala v roce 2004 velké reprezentativní knihy. Úctyhodně rozsáhlou Historii Státní opery Praha 1888 – 2003 v obrazech a datech Tomáše Vrbky jsme chválili již v HARMONII 10/2004, nyní se zastavme u knihy, kterou Národní divadlo ve spolupráci s Národním muzeem připravilo v rámci projektu Česká hudba 2004.
Nápad souhrnně zachytit a více než 600 obrázky zdokumentovat provádění Prodané nevěsty soubory Prozatímního a Národního divadla byl velice šťastný. Autorům – Janu Panenkovi (textová část) a Taťáně Součkové (ikonografická část) se podařilo nejen soustředit a přehledně i výstižně popsat údaje o inscenacích této jednoznačně nejoblíbenější „národní“ opery na naší první scéně od jejího vzniku a provedení první verze v roce 1866 až po zcela aktuální současnost (zachycují ve scénických návrzích i přípravu posledního nastudování v listopadu 2004). Koncentrace na jedinou operu, která byla ovšem na repertoáru prakticky nepřetržitě, otevřela ucelený pohled na míru proměn inscenačních přístupů ve sváru tradice a vývoje uměleckých stylů.
Autoři správně připomínají, že Prodaná nevěsta nebyla pouze uměleckým artefaktem, ale stala se společenským i politickým fenoménem. Jedna kapitola dokonce zachycuje výjevy z Prodané nevěsty na džbáncích, výšivkách, vějířích, průběžně vidíme, jak se při představení Prodané nevěsty zdraví představitelé Národního divadla s Háchou, Goebbelsem, Nejedlým, Chruščovem, Husákem či Svobodou, jak se v Národním při Prodané ve stoje hajlovalo, jak se hrála pro tisíce lidí v přírodním divadle v Šárce i ve ždanovovské éře pro vojenský výcvikový tábor. Plynule a v historických souvislostech pojednaný vývoj inscenačních podob Prodané ve čtivém hlavním textu i s využitím dobových ohlasů provázejí zevrubně komentované fotografie, které zachycují především momenty konkrétních představení a protagonisty v kostýmech svých postav. Neméně cennou ikonografickou „vrstvu“ pak tvoří scénografické a kostýmní návrhy, momentky z významných hostování mimo budovu Národního divadla, z děkovaček i ze zákulisí (včetně malírny). Je pochopitelné, že ambicí autorů nebylo vyčerpávající vědecké pojednání, nicméně je škoda, že vedle přehledu o uložení ikonografického materiálu kniha nepřetiskuje soupis literatury a pramenů, na který bylo – podle ediční poznámky – z úsporných důvodů rezignováno.
Vydavatel: Národní divadlo a nakladatelství Gallery
Stopáž: 214 s.
Body: 0 z 6
