Jana Koubková – zpěv, Roman Hampacher – kytara, Jan Červenka – bicí. Nahráno: Faust Records, Praha, 2014. Vydáno 2014. TT: 38:52. 1 CD Multisonic 310872-2
„První dáma českého jazzu“ boří klišé celým svým životem a celým svým repertoárem. V roce svých sedmdesátých narozenin se však rozhodla natočit album, které bude přímo manifestem jejího „nestandardního“ postavení na české scéně, nikoli pouze jazzové. „Kam vlezu / vrazim do standardního jazzu / kam vlezu tvrdě narazim / Že prý už nejsem / co bejvala sem v jazzu / tak lezu jak umim / než se zarazim,“ zpívá v titulní písni alba, aby o pár veršů dál zvolala naprosto bez servítků: „Tenhleten jazz / ten mě teda nudí.“ Svou představu o „nestandardní“ hudbě Koubková posluchačům předkládá v podobě písní harmonicky osekaných na dřeň. Její aktuální kapela Smrt standardizmu jako by formálně navazovala na někdejší Horký dech s Michalem Pavlíčkem a Jiřím Hrubešem. Stačí však zběžný poslech novinky, abychom si uvědomili, že kytara a bicí hrají tentokrát úplně jinou roli. Zatímco na počátku 80. let stáli po zpěvaččině boku instrumentalisté, kteří dokázali ve dvou naplnit prostor jazzovým mistrovstvím (vzpomeňme na jízdu perkusí ve spojení s kytarou v Atomovém Hrubešovi), tentokrát je doprovod minimalističtější, ale paradoxně také pestřejší a stylotvornější.
Pro základní žánrovou charakteristiku Smrti standardizmu můžeme použít několikeré přirovnání. Hra Romana Hampachera v úvodu instrumentální skladby O čem to vlastně je? působí jako něco mezi klasickou kytarou a Jablkoní. Následující skladba Chtěla sem víc než ty pak od prvního taktu nabídne repetitivní figuru, jakoby opsanou z hitu skupiny Depeche Mode Personal Jesus – doporučuji srovnat s akustickou verzí v podání Johnnyho Cashe. Nemá smysl klást si otázku, zda jde o cílenou poctu, nebo o náhodnou podobnost. Důležitější je strukturální hledisko – ve většině písní tvoří doprovod podobná minimalistická figura, která se více než jazzu blíží alternativnímu rocku (Podzemí), funku či hiphopu (Fakt seš dobrej muzikant), případně blues (Knajpa blues). To samozřejmě neznamená, že pánové nedostanou prostor pro kreativnější pasáže – rozvíjení punkového (!) doprovodu do bubenického sóla Jana Červenky v titulní Smrt standardizmu rozhodně stojí za pozornost.
Jana Koubková je známá jako mistryně scatu a na novém albu na krátké pasáže zpěvu beze slov také dojde (Fakt seš dobrej muzikant). Celkově je však Smrt standardizmu především písňová deska, hodně zaměřená na text. Kdo zná zpěvaččinu předchozí tvorbu, případně četl její letos vydanou knihu Básně z jazzové dásně, dobře ví, že její poezie má daleko ke křehkosti a „standardizmu“. Stylově osciluje mezi syrovými miniaturami („Jak starej krám / sedím a čekám / než přijde pán / a tělo svý mu dám“ – Hotel Domino), příběhy autobiografickými i jinými (viz první dvě písně s tragikomickým nádechem, obě o stárnutí) a nonsensovými hříčkami (Tekutý milenec, Leklá Hekla). Zajímavým doplňkem ke zpěvaččině autorské poezii je Blues pro Janu K., které Koubkové věnoval Jiří Žáček. Tato báseň, doprovázená opět čitelným rytmickým vzorcem, je mimochodem antitezí titulní skladby. Tentokrát žádný jazz jako nuda, ale jazz jako „nejvěrnější přítel člověka“.
Karel Kryl, který se narodil ve stejném roce jako Jana Koubková, se kdysi třásl „strachem před přízraky“, že z něj jednou bude důchodce. Jana Koubková se nedávno dožila sedmdesátky a na svém novém albu recituje o Důchodci z Vinohrad: „Vyčerpaný vycúcnutý / vyšťavený bez zájmu / Žádná sleva na nájmu / Jen a jen ta igelitka.“ Sama podobné problémy naštěstí neřeší. O stárnutí či spíše zrání zpívá s nadhledem a obklopena dobrými mladšími muzikanty dál objevuje svůj svět – „temný a tajemný / nádherný na pohled“ (Hymna podzemí).
