Jana Vonášková-Nováková – housle, Irina Kondratěnko – klavír. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno: Studio Martínek, Praha, 9, 10/2013. Vydáno: 2014. TT: 74:41. DDD. 1 CD Supraphon SU 4170-2.
Mediálně nenápadná, hudebnice v domácnosti, přesto dle mého mínění nejvýraznější česká houslistka současnosti. Jana Vonášková-Nováková mě vždy dokáže překvapit. Poprvé to bylo na soutěži Talent roku, podruhé na Pražském jaru, potřetí svým silným vkladem do úspěchů Smetanova tria; největším překvapením je však pro mě její nejzávažnější nahrávací projekt – houslové sonáty Johannese Brahmse. I když proč, když někdejší brahmsovský komplet Smetanova tria byl po všech stránkách mimořádný! Pochopil-li jsem to správně, projekt by nevyšel, nebýt sponzorství pana Geofreye Pipera z nonprofitní luxemburské organizace MusicEnterprise. Musím dodat, že houslistka jej měla přemluvit, aby zaplatil desku navíc a mohla nahrát i Sonátu A dur op. 100, o níž se koneckonců zmiňuje booklet. Takto mi projekt, jinak v našich chudých poměrech na komplety mimořádný, připadá jako nedopsaná kniha. Tektonicky nádherně vzedmuté bloky Sonát G dur a d moll svírají neukotveného „bastarda“ – Sonátu F. A. E. (zkratka Joachimova hesla „svobodný, ale sám“). O kompozici jednotlivých vět se podělili tři obdivovatelé Joachima, kterému je kolektivní dílo věnováno – dnes zapomenutý Dietrich a dva géniové, mladý Brahms a o generaci starší Schumann. Přes řadu kouzelných okamžiků je skladba na rozdíl od pozdějších tří Brahmsových sonát nesourodá, a to nejen obsahem, ale i formou (viz upovídaná Dietrichova první věta). Brahmsovo Scherzo z toho září jako drahokam. Houslistka udělala maximum pro pocit sevřenosti, ale asi je to nad síly kohokoliv. Ještě jsem neslyšel nahrávku, která by mě s dílem plně smířila.
Zato obě sonáty jsou mistrovskými opusy. Často mi připomínají mramorové kvádry z Carrary, respektive Michelangelovy sochy, kde se vnitřní krása snoubí s dokonalostí formy. Snad to nevyzní jako klišé, když napíši, že Jana Vonášková je hraje oduševněle, s velkou mírou empatie a pokory vůči hudbě a zápisu. Inklinuje spíše ke klidnějším tempům. I když k timingu Anne-Sophie Mutter, k jejímž nahrávkám se blíží, má většinou odstup. (Například 1. větu ze Sonáty op. 78 zvládá J. V. za 10:45, A.S.M. za 11:13. Naopak 1. větu v op. 108 hraje pomaleji – 8:14 oproti 7:51 Mutterové.) Jana Vonášková i na této nahrávce má velmi vřelý, barevně až opojný tón, perfektní rytmus, často probleskuje její temperament. V rámci klidnějšího temporytmu měla občas ještě více pracovat s modelací frází a mikrotektonikou. V tom ji mohla rozhodněji podpořit jinak skvěle hrající Irina Kondratěnko. (Jejich souhra je bezchybná.) Jestliže bych měl vyzvednout skladbu, která si mě plně získala, pak by to byla „deštivá“ Sonáta G dur.
Záznam zvuku (režie Milan Puklický, zvuk Jan Lžičař) je standardně velmi dobrý, design Davida Cíglera, jak je teď u Supraphonu dobrým zvykem, příjemný a přehledný, sleeve note (Vlasta Reittererová) je pro posluchače spolehlivou introdukcí. Nahrávka je nejenže svébytným a po letité nahrávce Josefa Suka zdravým pohledem na Brahmsovy sonáty, ale zasluhuje i přes více méně nepodstatné otazníky nejvyšší hodnocení. S takovýmto Brahmsem strávíte hodinu, kdy se nebudete nudit.
