Josef Mysliveček (1737 – 1781) patří k nejvýznamnějším českým skladatelům, kteří žili a tvořili za hranicemi vlasti. Do Itálie odešel natrvalo ve svých dvaceti šesti letech. Zkomponoval rozsáhlé dílo zahrnující operní, oratorní, vokální i instrumentální kompozice. Kvantitou své tvorby se blížil k Mozartovi, kterého osobně poznal v Boloni a jenž spolu s otcem Leopoldem patřil k Myslivečkovým přátelům a obdivovatelům (v Mozartově korespondenci najdeme také adjektiva charakterizující českého skladatele jako „ohnivého a duchaplného“ muže!). Myslivečkovy životní peripetie mají dokonce podobný průběh – od obrovského úspěchu a slávy k naprostému úpadku, zapomnění, bídě, nemoci a předčasné smrti (žil o pouhých šest let více než Mozart).
Josef Mysliveček je autorem dvaceti sedmi oper, všechny patří k žánru opera seria. Na svou dobu moderní inspirace v postavě Montezumy (bývalo zvykem čerpat zejména z antických námětů) vychází ze skutečných historických reálií. Počátkem 16. století ovládal obrovskou aztéckou říši, nacházející se na území dnešního Mexika, panovník Moctezuma Druhý (uváděn také jako Motecuhzoma Xocoyotzina, což znamená mladší). Stal se díky střetu s kolonizační španělskou invazí (vedl ji nejslavnější conquistador Hernán Cortés) tragickou postavou, která se stala symbolem nerozhodnosti, ztráty víry a vnitřního sváru (ne zcela jednoznačné vysvětlení). O populárnosti této postavy svědčí fakt, že již před Myslivečkem téma zhudebnil Antonio Vivaldi.
Z protagonistů večera se sluší vyzdvihnout především minuciózní nastudování Romana Válka, které bylo energické, plnokrevné a svěží. Ústřední postavou večera byl kontratenorista Jakub Burzyński, jenž ztvárnil hlavní postavu Montezumy. Renomovaný polský pěvec podal skvělý výkon s patřičnou akcentací dramatické mimiky a gestiky. Burzyńskému zdatně sekundovala sopranistka Marie Fajtová v roli královny císařské provincie. Její Guacozinga byla skutečně plná vzrušeného nesouhlasu a odporu proti španělské hegemonii, pěvecky od počátku excelovala bez zakolísání. O dalších aktérech večera se dá napsat, že pěvecky zaujali postupně a jejich výkony byly v uplývajícím čase stále více progresivní. Tenorista Jaroslav Březina v roli Cortése z počátku v rychlých koloraturách moc nezazářil, totéž se dá uvést o Lisinze Michaely Šrůmové, jejíž soprán ovšem velmi rychle získal jistotu a po zbytek představení, stejně jako Březina, excelovala. Tenor Tomáše Kořínka byl poměrně bezproblémový a lahodný, herecky však výše jmenované kolegy nedostihl. Bas Jiřího Procházky zaujal jistotou i výrazným dramatickým výkonem.
Poloscénické nastudování Montezumy bylo ostravským publikem přijato s nadšením a ovacemi. Lví podíl na tom má vynikající nastudování, kterému vévodilo cembalo Moniky Knoblochové a violoncello Libora Maška. Pojetí Romana Válka bylo energické, skvěle posouvalo v kontrastních rytmických plochách děj dopředu a ani chvíli nenudilo. Zaujaly rovněž kostýmy Kláry Vágnerové. Ostravské provedení v rámci Janáčkova máje lze hodnotit jako velmi přínosné a hodnotné. S ohledem na vzácnost podobných autentických provedení barokní i klasicistní opery je na místě napsat: Fīnis corōnat opus!
