Jakub Černohorský – housle, Igor Františák – klarinet, Jiří Hanousek – violoncello, Eliška Novotná – klavír. Nahráno: III, IV, IX/2010, Studio Českého rozhlasu, Ostrava. Vydáno: 2010. Pro Records PRO 104.
Historická doba života a tvoření Jaromíra Podešvy (1927 – 2000) není ještě tak vzdálená, aby se skladatelova odkazu už dokázal chopit kritik nejobjektivnější – čas. Myslím, že hudební dějiny jednou vyhodnotí osobnost Jaromíra Podešvy jako osobnost rozporuplnou, toužící po společenském uznání talentu a pro tuto touhu ochotnou leccos podstoupit, v Podešvově případě převlékat svou hudbu z kabátu do kabátu včetně vskutku kuriózního kostýmu tzv. tonální dodekafonie, který – ač analyticky bez problémů obhajitelný – je kompromisem, který zajisté funguje v životě, ale určitě ne v umění. Na disku je pět Podešvových komorních skladeb z rozmezí let 1948 až 1990: tři dua, trio a kvartet. Po řemeslné stránce se jim nedá nic vytknout – dobře vedené hlasy, forma přiměřeně proporční, nechybí kontrast ani jakýsi výraz – který mne míjí, ale to zřejmě proto, že je mi bližší spíše barokní nežli romantický afekt. Nic vytknout se nedá ani interpretům, Podešvova hudba je na této nahrávce rozhodně v dobrých rukou. Poslouchajíc ji a píšíc uvedené, připadám si ovšem, že se propadám o 25 let v čase zpátky – komu je disk vlastně určen? Nikde na něm není uvedeno „not for sale“, takže předpokládám, že vydavatel ho bude nějak distribuovat a nabízet jako tržní produkt.
Knihovnám? Na to, aby někdo napsal analytickou práci o tvorbě Jaromíra Podešvy s použitím zvukových nahrávek, je to docela luxus – nehledě na to, že pro takový účel je průkaznější Podešvova symfonická hudba. Interpretům? V kontextu hudby 20. století je to hudba tzv. „interpretačně vděčná“ – ale bez osobitosti. V kontextu melodicko-harmonické tématické stylovosti, z níž skladatel svou hudbu napájí, sáhne interpret většinou raději po starém dobrém romantismu než po tom soudobém. Uvážím-li, co hudby Podešvových současníků zůstává na kompaktních discích nevydáno – a mnohdy je to hudba aktuálnější, k níž by se rád opakovaným poslechem vracel i laický posluchač, jeví se mi tento titul nejvíc ze všeho jako příspěvek k disproporci celkového obrazu o české soudobé hudbě. Považuji ho nicméně za dobrý příklad pro různé tuzemské hudebně-tvůrčí spolky, jak o tvorbu někoho ze svého středu pečovat (v tomto případě dokonce bez možnosti reciprocity ze strany vyvoleného, což je o – v našich podmínkách nebývalé – vzájemné soudržnosti, pokoře, úctě a ochotě umenšit své ego ve prospěch profesního kolegy): nahrávka má výbavu sice klasického střihu, ale obsahově netuctově pojednanou, mimo jiné s mimořádně kreativně zpracovaným průvodním slovem Podešvova žáka, skladatele Jana Grossmanna. Většina členů tvůrčího týmu, který se na realizaci disku podílel, je tak či onak spjata s Fakultou umění Ostravské univerzity (která na realizaci CD poskytla grant) – a tak je to i příklad pro tuzemské hudební akademie. Za chvályhodnou pokládám rovněž skutečnost, že skladby – ač studiové snímky Českého rozhlasu – nepocházejí z archivu, nýbrž jsou to nové nahrávky. Titul rozhodně není nějak rutinně „ušitý“, jak se s tím setkáváme u velkých vydavatelství – nejrutinnější na něm je vlastně hudba sama.
Body: 3 z 6
