Vydáno: 2007. nakladatelství XYZ, 287 str., ISBN 978-80-7388-034-7.
Od smrti Evy Olmerové uběhlo patnáct let a stejně tak i od její první a jediné (!) vydané monografie Vzlety a pády Evy Olmerové od Jiřího Karase. Dosti zoufalé na to, že Olmerová byla naší (jazzovou) zpěvačkou se světovým hlasem, který se nesmazatelně zapsal do dějin českého jazzu. Tento nedostatek napravuje až teprve monografie od Jaroslava Kříženeckého. Napsat komplexní, ucelenou, a přitom objektivní publikaci o Evě Olmerové chce odvahu. Nejen proto, že sama Olmerová byla rozporuplnou individualitou, o níž nelze psát jen černobíle, ale zároveň proto, že byla velkou osobností, která se se životem prostě „nepárala“.
Ačkoliv Olmerová pocházela z dobré rodiny, neměla na růžích nikdy ustláno, ani v osobním životě, ani v kariérním. Mnohokrát narazila na svou velkorysost, nespoutanost a prostořekost. Spolupracovala (ovšem s nucenými přestávkami) s tehdejšími hudebními špičkami, například s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka, s orchestry Karla Krautgartnera a Ferdinanda Havlíka, s Luďkem Hulanem nebo kvartetem Karla Velebného a její jazzový přednes byl více než procítěný. A nebýt režimu v 60. letech a jejích inklinací k alkoholu, stala by se jistě světovou zpěvačkou; v našem jazzovém zpěvu zanechala snad nejvýraznější stopu: to prokázaly její neomylný cit pro frázování, bluesová intonace a schopnost modelovat melodické útržky. Dovedla obsáhnout celou oblast jazzového zpěvu od gospelů až po moderní scat, přesto se za vysloveně jazzovou zpěvačku nikdy nepovažovala.
Sesumarizovat život Evy Olmerové není lehký počin. Málokdo by se toho odvážil. Kříženecký si za primární cíl vytyčil pouze shromáždit všechna důležitá svědectví, paměti a dokumenty, a ten byl nadmíru splněn. Zrekonstruoval životní i kariérní příběh na základě novinových článků, recenzí, zážitků a vzpomínek jejích kolegů, přátel a rodiny s tou největší pílí. V některých částech mimojiné vychází z předchozí biografie od dlouholetého přítele Olmerové, Jiřího Karase, zejména ve faktografických oddílech, ale umně odstiňuje Karasův subjektivní náhled na osudové příhody zpěvačky a snaží se naopak paralelizovat jednu situaci; odkrývá tak různé interpretace toho samého, ale nesnaží se hledat pravdu, ani střední cestu, nebo vyslovit svou domněnku. Oproti Karasově monografii přidává názory nevlastní i vlastní matky a bratra Jiřího Olmera, jenž poskytl několik doposud nezveřejněných fotek z rodinného alba. V úvodu s lítostí popisuje také svůj rozhovor, který vedl poprvé a naposledy s Olmerovou v únoru 1993, půl roku před její smrtí.
Konečně je tu sestavena kompletní diskografie, bibliografie a filmografie Olmerové. Ovšem na druhou stranu nic jiného nepřináší. Jeho fakta v novinářském stylu s přímými citacemi, bohužel bez konkrétnějších odkazů k použitému materiálu, jsou jen pouhým souborem vzpomínek na Evu Olmerovou. Škoda, že kniha alespoň na závěr neobsahuje veškerou použitou literaturu, komplexní zhodnocení hudební činnosti, techniky zpěvu a celkového přínosu Olmerové české hudební scéně, možná by se tak stala knihou zcela bezchybnou.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
