Vzpomínky na některé osobnosti hudební kultury, zejména české
Memoáry různých osobností hudebního života bývají považovány spíše za zajímavá čtení než za závažné publikace muzikologického významu. Je to chyba a tato publikace, jež byla vydána péčí Akademie múzických umění a jejího vydavatelství, ji plně potvrzuje. Její přínos je totiž několikerý. Pokud se domníváme, že osobnosti, na něž Jaroslav Smolka vzpomíná a o nichž píše, jsou dostatečně známé, opět se hluboce mýlíme. S nemilým překvapením zjišťujeme, jak rychle jsou právě ona jména zapomínána. Nástupem mladých generací ustává zájem o minulost, respektive o ty její oblasti, jež se jeví jako málo aktuální, nikterak neovlivňující současnost. Jsou tudíž považovány za nepotřebné a zbytečně zatěžující nezměrné množství faktů, jež nová doba přináší. Stalo se už běžným jevem, že ztráta zájmu o minulost je považována za něco zcela přirozeného a úcta k našim předchůdcům dokonce za cosi konzervativního a směšného. Nejstrašlivějším jevem je pak suverénní černobílé hodnocení bez znalosti věcí, objevující se mnohdy i v dnešních odborných hudebních kruzích. Při četbě Smolkových textů si pak uvědomujeme, oč dál v šíři znalostí byli naši předchůdci – přehledem i v oblastech, jejímiž příznivci nebyli. Dokonalé teoretické zázemí (zvláště ve znalostech klasické harmonie a forem), celkový přehled o všech historických epochách včetně hudební literatury byly naprostým předpokladem, aby dotyčný jedinec se mohl k čemukoliv zodpovědně vyjadřovat a cokoliv fundovaně hodnotit. Nechceme-li budovat své hudební vzdělání a zkušenosti na zelené louce, je nutné se k těmto našim předchůdcům vracet a jejich prostřednictvím poznávat, kudy vede správná a poctivá cesta!
Příkladem byly nejen osobnosti, na něž Jaroslav Smolka vzpomíná, ale především on sám. Byl typem přímo renesančním – muzikologem, komponistou, pedagogem, hudebním režisérem, dramaturgem, hudebním organizátorem… Právě díky této profesní šíři přišel do kontaktu s mnoha zajímavými lidmi z různých oborů, z nichž mnozí se stali jeho přáteli (Jan Klusák), s jinými se setkal coby student, či jejich mladší kolega a spolupracovník (Ladislav Vycpálek, Jaroslav Zich, Karel Ančerl, zvláště pak Mirko Očadlík). Míra těchto kontaktů vyplývá i z koncepcí jednotlivých textů. Ty zahrnují velmi širokou obsahovou škálu a pochopitelně i různou textovou délku. Zvláště rozsáhlá kapitola je věnována rodině Kühnově (Jan, Markéta, Pavel a jejich sbory), která měla původně být hlavním východiskem pro samostatnou monografii – bohužel už ji nestačil realizovat. Mnohé pasáže daleko přesahují oblast vzpomínek a stávají se cennými příspěvky muzikologickými, zvláště upřesněním některých doposud mnohdy zavádějících faktů posunujících je až kamsi na úroveň legend (K. B. Jirák). Nevyhýbá se ani nemilosrdným hodnocením rysů u lidí, kterých si jinak vážil. Na druhé straně s úsměvem čteme typicky smolkovsky humorné řádky o Zdeňku Fibichovi, který byl dlouhá léta jako jediný řazen po bok Smetany a Dvořáka.
Kdo jsme znali pana profesora, jistě se nám připomene svým mnohdy břitkým tónem, a v mnoha případech i formulacemi svých vlastních postojů – ať při hodnoceních kompoziční tvorby, či úspěšně, ale i neúspěšně prosazovaných vlastních názorů ve studiích i v jiných prostředích. Velmi cenná je závěrečná studie Jaromíra Havlíka o svém předchůdci na AMU, včetně soupisu Smolkovy tvorby a publikační činnosti. Skromně uvedená ediční poznámka Petra Zvěřiny a Vladimíra Tichého v závěru informuje o blahodárné činnosti (cenné poznámky pod čarou u jednotlivých stran, stylistické úpravy, jmenný rejstřík), jež umožnila vytvořit z textů ze Smolkovy pozůstalosti tuto nanejvýš cennou publikaci.
Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze 2014, ISBN 978-80-7331-302-9, 194 stran.
