Sólisté: Victor Goines – soprán saxofon, Ted Nash – altová flétna, alt saxofon, Marcus Printup – trubka, Ali Jackson – bicí, Dan Nimmer – piano, Joe Temperlay – baryton saxofon, Carlos Henriquez – kontrabas, Vincent Gardner – trombon, zpěv, Wynton Marsalis – trubka, Bill Schimmel – akordeon, Nathalie Bonin – housle, Sherman Irby – alt saxofon, Chris Crenshaw – trombon, Elliot Mason – trombon, Ryan Kisor – trubka. Vydáno 2010. TT: 54:23. 1 CD Jazz at Lincoln Center JALC 001.
Hudba a malířství k sobě mají odjakživa blízko. Navzájem se ovlivňují, tvůrci jednoho oboru nalézají často inspiraci v oboru druhém. Když kapelník Jazz at Lincoln Center Orchestra Wynton Marsalis vyzval jednoho z dlouholetých členů, saxofonistu Teda Nashe , k napsání rozsáhlejšího díla pro orchestr, jeho jedinou podmínkou bylo, že musí mít nějaké konkrétní téma. Nash se rozhodl zachytit hudbou proměny malířství od konce devatenáctého století přibližně do poloviny století dvacátého. Sedm částí charakterizuje jazzem sedm malířů od impresionismu až k abstraktnímu expresionismu. Pro svůj cyklus zvolil příznačný název Portrait in Seven Shades – Portrét v sedmi odstínech.
V malířství, stejně jako v hudbě, pracuje autor s barvami, vrstvami a kompozicí. To dalo Nashovi příležitost každého z malířů vystihnout trochu jiným jazzovým jazykem. První část věnovaná Monetovi svým durovým charakterem vyvolává v posluchači pocit lehkosti. Kombinací dřev a sordinovaných trombonů vytváří zvukové barvy blízké impresionistickým mistrům instrumentace Debbusymu a Ravelovi. Portrét Salvatora Dalího napsal Nash jako jazzovou passacagliu. Nad neklidným 13/8 basovým ostinatem vystavěl neklidné téma trubky a saxofonu, které na půdorysu blues prochází různými tonálními centry. V závěru nad tleskáním, stylizujícím španělské flamenco Dalího rodného Španělska, graduje bubeník Ali Jackson své sólo nezvykle hrané převážně na kravský zvonec.
Monkovská hravost a barvitost jsou příznačné pro Matissovy obrazy. Jedinečnou příležitost v této části dostali sólisté Joe Temperley na baryton saxofon a kontrabasista Carlos Henriquez . Hudební jazyk rodného Španělska Pabla Picassa bylo Nashovou inspirací pro další část. Volný úvod ve frygickém modu s prvky flamenca přechází do dravé druhé poloviny inspirované kubistickými obrazy. Jako stavební prvek zde Nash využívá interval kvarty nejen v doprovodných sazbách, ale i v melodické lince. Van Goghův obraz Hvězdná noc byl inspirací k napsání balady, ve které dostal příležitost kapelník Wynton Marsalis se svojí trubkou. V závěru této kompozice zhudebnil Nash svůj vlastní text napsaný pod dojmem Goghova obrazu. Stylizace klezmeru ruského židovského ghetta navozuje atmosféru inspirovanou obrazy Marca Chagalla. Zde Nash přizval ke spolupráci akordeonistu Billa Schimmela a houslistku Nathalie Bonin, kteří jsou hlavními sólisty této zřejmě nejméně jazzové části. Zdánlivý chaos, ve kterém lze při hlubším zkoumání nalézt systém – to jsou abstraktní expresionistické obrazy Jacksona Pollocka, malíře, jenž měl k jazzu velmi blízko. Pro vyjádření jeho tvorby zvolil Nash jazyk free jazzu a třetího proudu. Nervní melodie rozbíjené punktualistickými rytmy, dramatická sóla vrcholící special chorusem celého bandu, kde přesně daný rytmus vyplňují hráči volným výběrem libovolných tónů. Od počátku do konce svár náhody a řádu.
Nashův cyklus Portrait in Seven Shades patří ke zdařilým hudebním dílům inspirovaným malířstvím 20. století. Jeho hudební řeč zůstává v intencích tvorby, kterou převážně interpretuje Jazz at Lincoln Center Orchestra, to jest stylově nejblíže má k hudbě Duka Ellingtona jak po stránce kompoziční, tak instrumentační. Bezchybný výkon orchestru vedeného Wyntonem Marsalisem je samozřejmý, všichni sólisté standardně odvedli suverénní výkony.
Album je doplněno zdařilým bookletem, ve kterém jsou vedle Nashových komentářů i velmi dobré (bohužel však poněkud malé) reprodukce obrazů, které mu posloužily jako inspirace k napsání Portrétu v sedmi odstínech.
Body: 4 z 6
