Světlanov (narozen roku 1928) byl v šedesátých letech spojen především s vedením Ruského státního symfonického orchestru a také orchestru Velkého divadla. V pozdějších letech nicméně pracoval jako šéfdirigent či hostující dirigent mnoha těles za hranicemi Sovětského Svazu.
Repertoár nahrávky nebyl zvolen náhodně: Moře Clauda Debussyho a Báseň extáze Alexandra Skrjabina spojuje (kromě období vzniku) více, než by se mohlo na první pohled zdát. Ačkoliv mají obě skladby zřetelně jiné estetické a filozofické pozadí, hudebně jsou si dosti blízké (harmonická struktura – celotónová stupnice, dominantní septakordy vzdálené o tritonus, tektonika – časté náhlé gradace a zvraty). Světlanov tuto příbuznost svou interpretací podtrhuje: v jeho podání jsou Debussy i Skrjabin maximálně expresivní, plní vzruchu i neklidu. Hlavní pozitivní devízou nahrávky jsou krásně vyklenuté, dramatické gradační vlny a plný, přesto však nikoli hrubý tutti zvuk. Světlanovovo pojetí se nezabývá tolik instrumentačně barevnou drobnokresbou – což je v první větě Moře možná trochu škoda -, jeho hlavním cílem je tektonický celek. Orchestre National De France hraje a zní výtečně, i v plném zvuku jsou dobře rozeznatelné barvy jednotlivých nástrojových sekcí, a to nebývá pravidlem. Jedinou zvukovou nevýhodou nahrávky, danou live záznamem, jsou ruchy a občasné intonační nedostatky (3. věta Debussyho) – těch je však jako šafránu. Převažující dojem je radost ze zvuku, rytmu a souhry. Škoda, že Jevgenij Světlanov už světu více takovýchto nahrávek nedopřeje.
Vydavatel: Naive / Classic
Stopáž: 54:57
Body: 5 z 6
