Zdánlivě neslučitelné, avšak na první poslech ideální kombinace. Taková je dramaturgie nového projektu Jiřího Bárty a pianisty Jana Čecha . Kodályho Sonáta pro violoncello a klavír nese vročení 1910, Sonáta pro sólové violoncello téhož autora vznikla o pět let později, Novák zkomponoval Sonátu pro cello a klavír v roce 1941. Výběrem kompozičních prostředků jsou si zde kupodivu Kodály s Novákem docela (i když relativně) blízcí, hlavně je však sbližuje vzrušený citový náboj, zvláště obrovitý „barbarský“ sólový Kodály a Novák se svým autonomním, velmi dramatickým vyjádřením vzdoru vůči nacistické okupaci; Novákův vztek pochopili oba hráči skutečně velmi autenticky. Jiří Bárta vyjádřil emoce všech skladeb mistrně. V těžké zahraniční konkurenci (Wispelwey, Mørk – Kodály) obstál se ctí. Bártův projev je strhující, naprosto mimořádný. Při poslechu jsem nevycházel z údivu, jaké má jeho hra bohaté výrazové spektrum, jaké finesy dokáže v hudbě odhalit. K tomu ještě připočtěte pestrou paletu virtuózně zvládnutých technických prvků, které jdou zvláště v sólovém Bartókovi až na samu hranici možností člověka (občas i za ni). Bárta je vášnivý, exaltovaný, lyrický, melancholický, prostě vás jeho deska nemůže nudit. Výborný je i jeho klavírní partner Jan Čech. Zvlášť musím ocenit mistrné (a jistě náročné) dešifrování složitých vertikálních struktur v Novákovi. Zvukové sejmutí režisérem je typicky velmi dobré, můj ideál to sice není, ale rozhodně je akceptovatelné.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
