Jazyk publikace: Č, A. 146 str., Moravské zemské muzeum. ISBN: 978-80-7028-385-1.
Citát z anketní odpovědi Leoše Janáčka pro časopis Moravská revue z roku 1899 uvozuje novou knihu z pera muzikologa a janáčkovského odborníka Jiřího Zahrádky , která si do svého zorného pole vzala vztah tohoto hudebního skladatele a nejvýznamnější divadelní instituce na Moravě, Národního divadla v Brně. Je zajímavé sledovat, jak se tyto vzájemné kontakty odvíjely a jak hlubokou stopu zanechaly v Janáčkově životě a tvorbě. Národní divadlo v Brně bylo místem Janáčkových prvních zkušeností s operou a místem, kde se odehrála většina jeho operních premiér. V dnešní době, kdy je Janáčkovo operní dílo vnímáno jako jeden z pilířů hudebního divadla 20. století a je provozováno na nejvýznamnějších světových operních scénách, se nám v knize dostává vzácné možnosti poodhalit poměry, v nichž pronikalo na světlo světa.
Jiří Zahrádka ve své knize dokládá, že první styky Leoše Janáčka s operou byly sporé a mladý skladatel nejevil o tento žánr příliš velký zájem. Teprve otevření českého Prozatímního divadla na Veveří ulici v prosinci roku 1884 přitáhlo Janáčka blíže k opeře. Z vlastní iniciativy začal záhy vydávat vlastní časopis Hudební listy a uveřejňovat zde kritiky na operní představení. Jednotlivé posudky dokládají, že Janáček byl recenzentem dosti přísným a vedle výkonů samotných se vyjadřoval rovněž k problémům organizačním a dramaturgickým. Ty jej zaměstnávaly také v Družstvu českého Národního divadla v Brně, sdružení, které si kladlo za cíl uvádění českých divadelních her a usilovalo o stavbu „monumentálního“ českého Národního divadla. Z pozice člena výboru družstva se Janáček mimo jiné snažil prosadit na brněnské jeviště některou z oper svého přítele Antonína Dvořáka, což se mu po několika letech nakonec povedlo.
Aktivně se Leoš Janáček zapojil též do činnosti kolem stavby nové divadelní budovy v letech 1908–1913. Nutno poznamenat, že v tehdy převážně německém Brně byl plán stavby Národního divadla silně motivován snahou po zrovnoprávnění české menšiny s německým obyvatelstvem. Četné archivní materiály, které se autorovi knihy podařilo dohledat, podrobně dokumentují postup jednání družstevního výboru. Dovídáme se, že celý záměr byl od počátku doprovázen nejen nevraživostí ze strany brněnských Němců, ale i vnitřními neshodami ve výboru o tom, na kterém místě vlastně Národní divadlo postavit. Jednotlivé frakce a tábory nakonec dokázaly typicky českým způsobem utopit projekt ve svých žabomyších válkách. Ačkoli se stavbu brněnského Národního divadla podařilo realizovat až v 60. letech 20. století, mohou si čtenáři knihy alespoň prohlédnout řadu přetištěných návrhů z architektonické soutěže z roku 1911.
Janáček se organizační činnosti v brněnském Národním divadle a uplatňování svých často nekonvenčních názorů nevzdal ani po vzniku samostatného Československa. Při výběru nového šéfa opery Národního divadla v roce 1919, kdy se rozhodovalo mezi třemi kandidáty – Otakarem Ostrčilem, Ludvíkem Čelanským a Františkem Neumannem –, probojoval Janáček na místo šéfa Neumanna. V jednom z citovaných zápisů výborové schůze se můžeme dovědět o Janáčkových výhradách k ostatním kandidátům, především k Ostrčilovi: „jde o typ německý, mahlerovský skrz na skrz, […] takový dirigent dívá se zpravidla cize na jiné směry. Pro naši scénu bylo by s prospěchem, aby to byl dirigent temperamentní a benevolentní k jiným směrům. “
S Františkem Neumannem v čele opery Národního divadla v Brně se započala slavná éra tohoto divadelního souboru, který se svou dramaturgickou koncepcí i uměleckou úrovní vyšplhal na evropskou úroveň. Neumann neúnavně propagoval Janáčkovo dílo. „Úkol našeho divadla je úplně jiný než pražského. Janáček ,“ poznamenal si do svého deníku v roce 1925. Brněnským nastudováním jednotlivých Janáčkových oper, které zazněly ve většině případů právě pod Neumannovou taktovkou, je věnována největší část nové publikace. Od Počátku románu, premiérovaného Prozatímním divadlem v roce 1894, až po operu Z mrtvého domu, provedenou Národním divadlem v Brně záhy po Janáčkově smrti roku 1929. Čtenářům knihy jsou nastíněny všechny dostupné zprávy o přípravě inscenací. Jiří Zahrádka poutavým způsobem vnáší čtenáře do zákulisního dění, soukromých i veřejných afér či vlastního průběhu zkoušek. Pikantní obrázek o tom, jaké problémy a napětí provázely například první nastudování Její pastorkyně v roce 1904, poskytuje citovaný dopis Leoše Janáčka přítelkyni Kamile Urválkové: „Dnes přicházím celý rozmrzelý z první úplné zkoušky I. jednání. Byla tak nemilá hádka mezi ředitelem a kapelníkem, že mi z toho až úzko bylo. Trumpetista, pokárán při zkoušce, tak si to vzal k srdci, že se opil do stupně povážlivého. Neznal již autoritu žádnou. Každému nadal jako špaček. To byl kamínek vrhnutý, který strhl s sebou lavinu – jež zde by byla pošramotila moji premiéru. Stěží se podařilo urovnat všechno a sladit, aby přišla zkouška do konce. “ Bezpočet písemných pramenů (korespondence, novinových kritik, vzpomínek jednotlivých aktérů) je doplněno velkým množstvím dobových fotografií a reprodukovány jsou rovněž četné scénické a kostýmní návrhy.
Opomenuta nejsou ani Janáčkova orchestrální a kantátová díla, která zásluhou Františka Neumanna zaznívala po roce 1919 na pravidelných symfonických koncertech divadelního orchestru, ani Janáčkovy návštěvy operních a činoherních produkcí. Knihu symbolicky zakončuje popis posledního rozloučení se s Leošem Janáčkem u jeho rakve, jež proběhlo ve foyeru brněnského Městského divadla. Zazněla při něm podle Janáčkova přání poslední scéna z opery Příhody Lišky Bystroušky.
Nadmíru zdařilá publikace jistě potěší velkou řadu fanoušků a příznivců Janáčkova díla nejen u nás, ale i v zahraničí. Přispěje k tomu zajisté i fakt, že kniha vychází s paralelním anglickým překladem českého textu.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
