Orchestra Mozart, Giuliano Carmignola – koncertní mistr, Claudio Abbado – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: Teatro Municipale Romolo Valli, Reggio Emilia, 21. 4. 2007. Vydáno: 2011. TT: 47:26 + 44:00. 2 CD Deutsche Grammophon 477 8908 (Universal Music).
Když se v roce 2004 v mezinárodních koncertních vodách poprvé vynořilo jméno nového komorního tělesa Orchestra Mozart , u jehož zrodu nestál nikdo jiný než vášnivý spoluzakladatel komorních (Chamber Orchestra of Europe) a zakladatel mládežnických orchestrů (Gustav Mahler Jugendorchester) Claudio Abbado , nebylo to pro mne žádné velké překvapení. Podobně tomu bylo i s repertoárem prvních publikovaných nahrávek, věnovaných Pergolesimu a Mozartovým houslovým koncertům či vybraným vrcholným symfoniím. Když se však na gramofonovém trhu objevil péčí vydavatelství Deutsche Grammophon živý snímek Braniborských koncertů, zaznamenaných 21. dubna 2007 v Teatro Municipale Romolo Valli (Reggio Emilia), zpozorněl jsem, stejně jako při čtení doprovodného textu CD z pera Wernera Pfistera, připomínajícího již jednu starší a stěží dostupnou Abbadovu nahrávku s orchestrem milánské opery La Scala. Přestože však již jeden Abbadův snímek Bachových Braniborských koncertů existuje a ačkoliv se Abbado Bachovi v devadesátých letech věnoval s Berlínskými filharmoniky (Braniborské koncerty , Velké Matoušovy pašije, Mše h moll), přesto lze recenzovanou nahrávku v rámci dirigentovy dramaturgické orientace považovat za novum.
Abbado měl k dispozici vynikající orchestr hrající se smíšeným dobovým a moderním instrumentářem, složený z předních evropských instrumentalistů v čele s Giuliano Carmignolou (koncertní mistr), Ottavio Dantonem (cembalo), Aloisem Poschem (violine), Michalou Petri (zobcová flétna) nebo Reinholdem Friedrichem (trubka), abych zmínil alespoň některá z dobře známých jmen. V Abbadově orchestru sice hrála řada umělců s vynikajícími zkušenostmi s interpretací staré hudby na dobových nástrojích, dirigentovo pojetí Bachova orchestrálního opus magnum je však na hony vzdáleno přinejmenším základním principům dobové provozovací praxe: očividně „neautentické“ je již Abbadovo zacházení s interpretovaným hudebním útvarem – v jeho pojetí jde spíše o komorní skladby než dialogicky až disputativně uchopená concerta. Projevuje se to např. v dynamice, která nerespektuje žánrově samozřejmé střídaní soli a tutti, ale zrovnoprávňuje všechny nástroje a přibližuje je tak současnému chápání komorní hudby s rovnocenným dělením nástrojových rolí. Abbadově egalizujícímu pojetí, vzešlému z umělcova chápání rovnocenných instrumentálních rolí i ve větších ansámblech (napadá mě přinejmenším dvojice „nočních hudeb“ v Mahlerově Sedmé symfonii v nahrávce s Chicago Symphony Orchestra), padla za oběť jak hornová sóla v 1. větě Prvního Braniborského koncertu (nepoužívá corni da caccia), tak dominantní role cembala v Pátém Braniborském koncertu , „prvním klavírním koncertu hudební historie“ (Nikolaus Harnoncourt). Neautentické je i pořadí nahraných koncertů – Bach sám přece concerta vybral z řady starších děl a seřadil do reprezentativního konvolutu, věnovaného braniborskému markraběti Christianu Ludwigu.
Ve výčtu podobných výhrad bych mohl pokračovat – zvolená tempa, většinou hybnější, nejsou v některých koncertech dostatečně kontrastní, tempo a rytmus upozaďují deklamačně orientovanou artikulaci a frázování, ve 2. větě Čtvrtého koncertu zcela chybí flétnový echo efekt (flauti d’echo), concerta postrádají dialogicko-disputativní charakter ad. – všechny však vyplývají z Abbadovy komorně-orchestrální koncepce, která je jen novodobou, a možná zvukově delikátnější variantou přístupu Talichova nebo Vlachova, abych zmínil alespoň klíčové stylotvorné osobnosti z domácího prostředí. V žádném případě však při plném respektu k poučené provozovací praxi nelze Abbadovu nahrávku označit za zpátečnickou nebo nezajímavou – rád přiznávám, že se velmi dobře poslouchá – je totiž principálně odlišná. Za jednu z jejích největších devíz považuji skutečnost, že se Abbadovi podařilo „vrátit Bacha orchestrům současných nástrojů“, z jejichž repertoáru se až na výjimky nenápadně a samozřejmě pod vlivem četných specializovaných souborů staré hudby ke škodě všech vytratil. Z této perspektivy však přiznávám, že by mě mnohem více zajímal Abbadův Bach s Berlínskými filharmoniky, nejlépe v dramaturgických kombinacích, uváděných v berlínské Filharmonii v devadesátých letech (Bach-Hindemith). Možná že z těchto koncertů vzešlo i přání Berlínských filharmoniků nastudovat Bachova díla s Nikolausem Harnoncourtem, který se před orchestrem mohl objevit až v dramaturgicky a personálně otevřenějších časech Abbadových (BWV 1066, 1060, 1068, Berliner Philharmoniker, N. Harnoncourt BPH 06 12 D). Závěrem s ironickým úsměvem dodávám: sice jsem před sebou i v tomto textu vznesl proti Abbadově nahrávce Braniborských koncertů řadu osobních výhrad, ale od okamžiku, kdy jsem snímek dostal do rukou, jsem jej nepřestal se zájmem poslouchat…
Body: 4 z 6
