Pierre-Laurent Aimard – klavír. Produkce: Christoph Classen. Text: A, N, F. Nahráno: 9/2007, Teldex Studio, Berlín. Vydáno: 2008. TT: 78:36. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 7345 (Universal Music).
Bachovo Umění fugy je považováno za vrchol barokní polyfonie, kompoziční shrnutí v závěru jedné historické epochy. Rukopis sbírky neoznačuje její nástrojové určení, ale zápis i sazba nejvíce ukazují na obsazení některým z klávesových nástrojů. Určité části se hodí spíše pro cembalo, jiné pro varhany anebo pro clavichord. Ve druhé polovině 20. století se setkáváme s interpretací smyčcových kvartet či komorních orchestrů, nejčastěji si však sbírku vybírají klavíristé. Pierre-Laurent Aimard je profesorem pařížské konzervatoře, od mládí se specializoval na soudobou hudbu, byl zakládajícím členem Boulezova Ensemble Intercontemporain a důvěrníkem Oliviera Messiaena, manžela Aimardovy učitelky Yvonne Loriod. Teprve po padesátce se začal intenzivně zabývat Bachem a Umění fugy je jeho prvním bachovským titulem. Je to velmi soustředěná, technicky koncentrovaná nahrávka, která čistě propracovává všechny detaily polyfonního přediva. Právě průzračnost detailů jistě vyplývá z Aimardových zkušeností se soudobou hudbou, celkové pojetí však prozrazuje, že interpret patří do jiného tábora než specialisté na historickou interpretaci. Tradiční přístup se projevuje nejvýrazněji v agogickém pojetí téměř všech závěrů a některých částí jako celků. Pravidelné a neúměrné zatěžkání několika posledních taktů si dnes troufám řadit k přežitkům. Agogická rozvolněnost osmého kontrapunktu, která jej roztáhne do sedmi minut, je téměř k nevydržení a znemožňuje jakoukoli orientaci v této části. Naopak v rytmičtějších kusech Aimard volí formuli (typický je strojový, ostrý tečkovaný rytmus), jejíž neměnnost ubíjí melodii i polyfonní strukturu. Umění fugy nepatří k posluchačsky nejvděčnějším Bachovým opusům. Existují však nahrávky elektrizující, s šarmem a nábojem. V té Aimardově však vše probíhá příliš hladce.
Body: 4 z 6
