Po rozechvělém, mihotavém i těžkém Scherchenově Bachovi působí intonačně dokonalé, zcela rovnéa barevně vytříbené první tóny skromně obsazeného ansámblu Andrewa Parrotta jako laserový paprsek. Parrottova nahrávka vznikla nedlouho po revoluční Rifkinově nahrávce téže skladby a zcela v jejích intencích, jednotlivé party jsou tedy obsazeny sólisticky, vokální sólisty–concertisty doplňuje stejný počet ripienistů připojujících se pouze v některých místech. Parrott však sbor ripienistů obsazuje chlapeckými hlasy, v tutti částech tak zpívá unisono sopranistka s chlapcem a výsledkem je nezvyklá a překvapující zvuková barva. Obě sopranistky navíc jako by přizpůsobovaly své technicky vytříbené, avšak poměrně útlé hlasy hlasům chlapeckých ripienistů i Panita Icomonuy , který se výborně zhostil altového partu – pozoruhodné jsou jeho výkony ve vyrovnaně znějícím duetu Et in unum Dominum s Emmou Kirkby a nakonec i v sólovém Agnus Dei . Tam sice jeho slabší hloubky stěží stačí nekončícímu unisonu obligátních houslí, symbolika člověka prosebně se obracejícího k Bohu je však vlastně tím přesvědčivější. Překvapivě dobře v tomto minimálním obsazení vycházejí nejen vyloženě koncertantní sborové části, ale například i Sanctus či dvousborové Osanna , problematičtější je naopak například začátek koncertantního Cum sancto spiritu . Obsazení po jednom je nemilosrdné, Parrott však vlast-ně využívá drobných nedostatků a v kombinaci s jistou syrovostí starých nástrojů – míněno v pozitivním slova smyslu – tak črtá ve zvuku svého ansámblu světlo a stín jako barokní malíř.
Něco podobného nenalezneme na nově pořízené nahrávce Seiji Ozawy , zvuk japonského sboru i orchestru je za všech okolností dokonalý a krásný. Na nahrávce je pozoruhodné především to, do jaké míry se dirigent i oba ansámbly nespecializované na barokní hudbu poučili právě u specialistů. To se projevuje zejména v tempech, která patří k velmi rychlým, Ozawova Mše je tak ještě o chloupek kratší než velmi krátká Parrottova. Podobný inspirační zdroj má i jasná, lehká a jemná artikulace sboru a konečně a nejvíce překvapivě i zvuk orchestru. Především dechaři Saito Kinen Orchestra hrají vyváženě a s velkým citem pro styl, z obligátních partů je mírně problematické pouze houslové sólo v Laudamus te , smyčcová sekce jako celek působí excelentně. Všechny vokální sólisty je možno označit za velmi zkušené interprety staré hudby, Ozawa jim však evidentně dává volnost ve výrazu, které například ve srovnání s až asketickými sóly na Parrottově nahrávce bohatě využívají. Ozawův Bach je tak efektní a virtuózní spíše než kontemplativní a spirituální. Odklon od „chrámu“ je ostatně společným rysem všech tří nahrávek: tempově kolísavý a pateticky rozvibrovaný Scherchenův sbor i glissandující sólisté ukazují k opeře, Parrottova vysoce sofistikovaná „komorní hudba“ s nutně virtuózním výkonem každého ze zúčastněných „sólistů“ zase do nahrávajícího studia, konečně Ozawův zvukově dokonalý, vyrovnaný a silný aparát směřuje do koncertní síně. K závěrečnému doporučení některé z nahrávek se neodvážím. Přirovnáme-li totiž Scherchenovu Mši k majestátnímu, černému a starému Mercedesu s kašlajícím motorem, pak bude Parrottova nahrávka poněkud otřískaným, avšak osobitým, pozornost budícím a spolehlivě šlapajícím Mini Morrisem, Ozawa zase pojede v nejnovějším produktu japonské techniky a designu. Je zřejmé, že pro každého je zde něco.
Vydavatel: Universal music / Monitor EMI / Universal Music
Stopáž: 67:06+67:30 / 51:59+50:33
Body: 0 z 6
