V první řadě je La Gaia Scienza v Brahmsovi souborem sehranějším – ne jen ve smyslu technickém, ale i ve společném frázovém „dýchání“ (v pomalém úvodu první věty op. 60 i ve společném „dýchání“ plicním). Tato sehranost je zřejmě i vysvětlením úžasných unison, která jsou u hry s minimálním vibratem obvykle velmi labilní, nikoli ovšem u tohoto souboru. Jsou naopak velmi individualizovaná, slyšíme vlastní rozezpívanost každého hlasu hrajícího unisono nebo v oktávě, aniž by došlo k intonačním kolizím. La Gaia Scienza má větší tendenci k dramatičnosti, k vyhrocování temp. Lépe, nápaditěji a jednotněji pracuje s modelováním dynamické a témbrové „obálky“ každého tónu. Všechno doposud řečené funguje také u L'Archibudelli na nahrávce Dvořáka, ovšem ne tak suverénně, ne tak radostně, ne tak hluboce. Dvořák zdaleka nezní dramaticky, je spíš kolébavě zpěvný, bezkonfliktní, „pastorální“, opatrnější, kulatý. Zajímavěji dopadá z alba (s názvem Old and New World , reprezentujícím Čechy jako místo vzniku op. 77 a USA u op. 97) část „novosvětská“. Snaha po zdůraznění „amerického folklórního“ prvku zde není přítomna v podobě obvyklého klišé, nejsem si ovšem jist, zda-li artistní dynamické vlnění na místech prostých tanečních a písňových inspirací je tím odpovídajícím prostředkem k jeho „aktualizaci“. Také v hledání řešení nálad a výrazů má tedy Scienza větší štěstí. Možná i proto, že její zvukové sejmutí je mnohem jasnější, živější, vskutku audiofilské – každý z nástrojů má své místo na stereofonní bázi, nic nesplývá v dozvuku prostoru, o jasnosti témbru nelze říci než superlativy. (Ostatně i řešení bookletu je jako vždy u firmy W&W neméně bibliofilské, tentokrát s provokací ve formě koltu u Brahmsova spánku – vysvětlení najdete uvnitř knížky.) V tomto klání vítězí Brahms – v každém parametru o kousek, v celku o koňskou délku.
Vydavatel: Sony Music Bonton
Stopáž: 70:56
Body: 4 z 6
