HHHH
Pražské koncertní symfonické kreace německého dirigenta Gerda Albrechta zůstávají v paměti jako mnohdy poněkud věcné. Jeho interpretace Brahmsova Německého requiem však taková není. Albrechtova silnější stránka vždy spočívala nesporně právě ve vokálně-symfonickém a pak i v dramatickém operním repertoáru. Zde přispívá k tradici uvádění poměrně populárního opusu vyváženým a nevybočujícím pojetím, ničím zvlášť nápadným, postihujícím ovšem zcela s jistotou vše, co patří k duchovní hudbě romantismu: lyrickou kontemplativnost, vzrušenou naléhavost i vážný podtext daný vystižením nálady slov. V případě obou dánských těles, běžně neřazených mezi hvězdná, měl dirigent Albrecht ve studiu k dispozici až překvapivě výborné hudebníky. Zejména sbor překonává kompaktním a kultivovaným projevem všechna očekávání. Do skladby se vstupuje tlumeným, tichým a velmi klidným způsobem, který určuje náladu celého díla. Dobrou ruku měli dramaturgové také s oběma sólisty – barytonista Bo Skovhus uplatňuje i na tuto zvukově místy exponovanější hudbu středně světlý a nijak přepínaný kultivovaný písňový projev, jímž se ovšem zdaleka nedostává k hranicím svých mnohem větších tušených možností. Sopranistka Inger Dam-Jensen má zdravý mladý hlas a srdečný projev. Její sólo v páté části je jakýmsi dlouhým zasněným čistým zpěvem, jemuž je příjemné naslouchat. Albrechtovi pěkně vychází také dramatická partie šesté části, svým hudebním charakterem upomínající jakoby na části latinských mší za zemřelé s textem Dies irae. Forma se pak zaokrouhluje zklidněným vyrovnáním. Ve velmi pečlivě nasnímaném interpretačním výkonu vyniká zvuková kompaktnost a z ní často líbezně a typicky vystupující hobojová linka. Albrecht hudbu nezatěžuje. Nahrávka je svou atmosférou moderním zpřítomněním zajímavého, těžce vznikajícího, ale šťastně znějícího opusu. Lze ji doporučit pro ryze umělecké důvody k zasvěcenému poslechu, i když asi není přímo normotvorná.
Petr Veber HHHH
Brahmsův kompoziční styl by se dal označit jako vysoce sofistikovaná podoba utváření hudební látky, v níž spontánnost a volná fantazie nemají příliš mnoho prostoru. Nicméně toto neplatí doslova. Rigorózní styl autora sice udržuje všechny aspekty hudebního toku v přísném řádu, ale na druhé straně se i na tak střeženém poli může uplatňovat ryzí invence skladatele. Interpreti tedy stojí před nelehkým úkolem objevit a ukázat posluchači idey skryté v předivu velkolepého a geniálního stavebného celku. Ein deutsches Requiem pod taktovkou Gerda Albrechta bohužel ulpívá na snaze o dobré zvládnutí technických náročností tohoto díla a tato bezpochyby dobrá snaha se obrací tak trochu proti samotnému charakteru kompozice. Můžeme říci, že zvuk orchestru je příjemný, taktéž jsme oprávněni kladně ohodnotit sbor, v němž zvláště soprán zní skutečně jako zvuková koruna, přitom však poddajně. Sólisté rovněž zpívají skvěle. Kupodivu dílo jako celek vyznívá těžkopádně, místy až nudně a výrazově ploše. Přitom nás několikrát napadne, že určitá místa v sobě skrývají jedinečně silný potenciál, který však zůstává dirigentem nevyužit. Celému provedení chybí dynamika a životnost, jež ve spojení s přísným formováním na základě logické evoluce formy vytváří neopakovatelné napětí. Je tedy k politování, že možnosti dané konstelací interpretů daly vzniknout sice zvukově dobré, ale přece jen spíše průměrné nahrávce.
Lukáš Petřvalský
Vydavatel: Chandos / Panther
Nahráli: Inger Dam-Jensen – soprán, Bo Skovkus – baryton, Danish National Choir/DR, Danish National Symphony Orchestra/DR, Gerd Albrecht
Body: 4 z 6
