S Jashou Heifetzem je to podobné jako s Marií Callas. Poslech většiny jeho nahrávek je zážitkem, který si musí člověk opakovaně brát jako drogu znovu a znovu. Jeho pojetí Brahmse je na rozdíl od Oistracha spíše apolinské (viz další recenze); to však berte pouze jako nedokonalé přirovnání a zjednodušení. Instrumentální technika, jež bere dech (zvláště, když jste si vědomi nahrávacích omezení jeho doby), žije v symbióze s nadhledem architekta a jasnozřivostí sochaře. Jako on totiž Heifetz jako by viděl už předem v hudební materii výsledný tvar, pouze odstranil zbytečnosti a vyňal z hmoty/partitury dokonalý artefakt. Tak i nahrávka Brahmsova Koncertu D dur je něčím, co rezonuje, a doufám, že ještě dlouho bude, se současností. Navíc byl původní master dobře technicky ošetřen, takže i orchestr jako by vstal z mrtvých. Snad ještě strukturálně choulostivější na interpretaci je Dvojkoncert . Studiový orchestr zní opět báječně, ovšem delikatesou je dialog Heifetze s jeho přítelem Gregorem Piatigorskym . Chudák posluchač si jen povzdychne: škoda, že jsem je nemohl slyšet hrát živě. Hudba byla ostatně jedna z mála věcí, kvůli které by člověk kdysi přemýšlel o emigraci do „nového světa“ za Atlantikem. Podruhé jsem si povzdechl, když jsem marně hledal v tiráži údaje o vročení nahrávek. K jakémusi výsledku pak dojde jen čtenář průvodního textu.
Vydavatel: RCA / BMG
Stopáž: 63:39
Nahráli: Jasha Heifetz – housle, Gregor Piatigorsky – violoncello, Chicago Symphony Orchestra, Fritz Reiner, RCA Victor Symphony Orchestra, Alfred Wallenstein
Body: 4 z 6
