Petr Maceček – housle, Norbert Heller – klavír. Text. A. Nahráno: 1997 (op. 108), HAMU, 2001 (op. 78), 2000 (op. 100), Český rozhlas. Vydáno: 2010. TT: 68:15. DDD. 1 CD Radioservis CR0497-2. Alternativa: Zukerman – Barenboim (DG), Mutter – Orkis (DG), Suk – Katchen (Decca), Tetzlaff – Vogt (EMI).
Petr Maceček je znám jako člen Talichova kvarteta, bývalý skvělý leader Pražského komorního orchestru, ale bohužel se málo ví o jeho sólových aktivitách. Po poslechu brahmsovského kompletu je jasné, že neprávem. Dokonce mám pocit, že vyrovnanost houslistů zmíněného kvarteta je tak mimořádná, že by se klidně mohl, podobně jako je tomu u Emersonova kvarteta, s Janem Talichem občas střídat na postu primária…
Nahrát Brahmsovy sonáty by se mohlo zdát při pohledu na světovou diskografii stejné jako nošení sov do Athén, nicméně nahrávka dua Petr Maceček – Norbert Heller má řadu zajímavých momentů. Navíc je to od už archivní nahrávky dvojice Josef Suk – Julius Katchen konečně nový český pohled na základní díla sonátového repertoáru. (Norbert Heller je však znám, že se rád pouští do sonátových kompletů – viz violoncellový Beethoven a houslový Mozart.) Z řady kompletů jsem vybral pro letmé srovnání projekt Pinchase Zukermana a Daniela Barenboima, který vznikl pro Deutsche Grammophon v roce 1974, a to proto, že jsou si koncepčně blízké. Snaží se totiž „jen“ pokorně interpretovat skladatelův zápis, a ne jej dotvářet, přetvářet, osobitě vykládat, tlumočit, jak činí například Anne-Sophie Mutter nebo Gidon Kremer.
Zukerman a Maceček se liší v základním přístupu. U Zukermana je uveden v bookletu správný název „sonáty pro klavír a housle“, u Macečka „sonáty pro housle a klavír“. Přesto výsledek je opačný a Maceček více respektuje zápis, jde skutečně o komorní dialog. Podstatný rozdíl je v tempech, která jsou u Macečka rychlejší až na jedinou výjimku: stopáž poslední věty v opusu 108 je na vteřinu stejná. Myslím, že příčinou není jen posun v interpretačním vnímání temp a časoprostoru u Brahmse. Není náhodou, že podobná tempa najdeme v 70. letech u vícero houslistů, a stejné je tomu dnes u Macečka. Bohužel rychlejší tempo zapříčinilo v rychlých větách sníženou transparentnost. (Těžko však určit, zda to jde více na vrub houslisty nebo režiséra.) Celkový zvukový obraz je velmi konkrétní, jakoby „tvrdší“ a chybí mu více měkkosti. Co však je určitě věcí houslisty, je podstatně menší plasticita, schopnost „dodýchávání“ frází, větší nadhled, hra s detaily. (To, že pan Zukerman měl slyšitelně lepší nástroj, však rozhodně není vinou pana Macečka.) Nicméně česká nahrávka je velmi příjemná a oba interpreti odvedli výkon hodný úcty. V případě Norberta Hellera dokonce takový, že i přes horší klavír (a myslím že i horší snímání) dýchá Danielu Barenboimovi na záda.
Překvapuje časový odstup od dat vzniku a vydání! Úroveň bookletu je u nahrávky Radioservisu oproti Deutsche Grammophon zoufalá – přebarvené fotografie, diskutabilní kvalita polygrafie, absence českého textu sleeve note a podle mně nutné německé mutace! Je škoda, že tak dobrý projekt nedostal lepší kabát.
Body: 4 z 6
