Brahmsova první cellová sonáta je zvláštním dílem: sólový nástroj se pohybuje převážně v nejhlubším registru (příležitost pro sonorní hloubky skvostného nástroje Yo-Yo My). O to více si autor pohrál s vypracováním klavírního partu a jeho kontrapunkty. Melancholie a její různé nuance čiší z každého taktu této Sonáty e moll (1862). Jako by chtěli tento rys podtrhnout a vytvořit co největší kontrast k druhé, virtuózně rozmáchlé Sonátě F dur (1886), volí interpreti extrémně pomalá tempa. Bolestná kantiléna tématu první věty takovou zdrženlivost snese, ale křehký menuet i finální fuga by zasloužily jemně rozpohybovat. Známe pojetí mnohem romanticky rozevlátější. Maximální expresivitu ovšem duo rozvine v druhém opusu 99 . Úvodní tremolo v klavíru je vzácně zřetelné: Ax nepodlehl pokušení hodit „cihlu na pedál“ a věta – ostatně i celá sonáta – má tak onu Brahmsovi vlastní vášnivou cudnost.
Vydavatel: Sony BMG
Stopáž: 56:52
Nahráli: Yo-Yo Ma – violoncello, Emanuel Ax – klavír
Body: 4 z 6
