Vídeňští filharmonikové, Herbert von Karajan . Text: Č, A. Nahráno: 1961/9 – 10. Vydáno: 2011. TT: 69:37. DDD. 1 CD Decca/The Originals: Legendary Recordings 478 2661.
Uměnímilovnou veřejnost, včetně té hudbymilovné, není třeba přesvědčovat o nesmyslnosti rozpravy na téma, zda jsou adjektiva archivní a antikvovaný synonyma. Diskofilové o tom z podstaty vědí své, a pokud jste na pochybách, nebo nerozumíte mé myšlence, doporučuji vám k poslechu v reedici vydané snímky Brahmsovy 3. symfonie F dur op. 90 a Dvořákovy 8. symfonie G dur op. 88 , které na přelomu září a října 1961 ve vídeňském Sofiině sále s Vídeňskými filharmoniky natočil jejich tehdejší šéf ve Vídeňské státní opeře Herbert von Karajan . Padesát let staré snímky jsou technicky natolik dobře ošetřené (nahrávka je dostupná i ve formátu SACD), a hlavně disponují takovými uměleckými kvalitami, že by mohly sloužit jako učebnicový přiklad nadčasovosti mnoha starých audiosnímků. Za šťastnou považuji i kombinaci obou symfonií, jejichž vznik sice spadá do stejného desetiletí (80. léta 19. století), charakterově a kompozičně jsou však natolik odlišné, že se začátkem narativní introdukce k první větě Dvořákovy 8. symfonie se před Vámi v polovině desky začne odvíjet nový příběh.
Pochybovat o Karajanových kvalitách coby vykladače Brahmsova díla je zbytečné, vždyť zvláště k autorovým symfoniím se vracel opakovaně. Symfonie F dur však přece jen v Karajanově diskografii zaujímá ojedinělé místo: předně byla poslední Brahmsovou symfonií, k níž se v nahrávacích studiích dostal (recenzovaný snímek je právě oním prvním záznamem), a za druhé ji v letech 1960 – 1988 s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky natočil pro audio (1961, 1964, 1968, 1977, 1988) či filmové záznamy (1967, 1973, 1988) „jen“ osmkrát. Brahmsova Třetí zaujímá mezi autorovými symfoniemi místo naprosto ojedinělé, nejen neopakovatelnou kombinací vášně a melancholie, mezi nimiž Karajan v nahrávce bravurně balancuje, ale i minimálními, nebo stěží zpozorovatelnými reminiscencemi hudby předcházejících staletí, které jsou tak zjevné v autorových ostatních symfoniích. Obě krajní věty interpretuje Karajan pateticky a bez repetic, což jen větám dodává na sevřenosti a dramatickém spádu. Prostřední věty jsou introvertní, a zvláště třetí věta balancuje na hraně kontrolované emocionality a bezbřehé melancholie až nesnesitelně. Zvuková stránka snímku je barevně nenapodobitelná, čitelné vedení hlasů (prováděcí pasáže v krajních větách) vzorové. Pokud byste od snímku očekávali pregnantnější frázování, budete sice zklamáni, protože hudební dění plně ovládá nekonečné legato, i nejzarytější fanoušek interpretace na starých nástrojích však zjihne při ulehnutí do Karajanova zvukového polštáře. Pokud vás jako mne hluboce zklamaly nedávné snímky Gardinerovy, Karajanova nahrávka je lékem nad jiné účinkujícím.
Vše, co bylo dosud řečeno, platí i pro snímek Dvořákovy 8. symfonie. Nepletu-li se, pak se opět jedná o první Karajanův záznam díla, k němuž se opakovaně vracel (1961, 1979, 1985). Jak známo, Karajanův přístup ke Dvořákovi byl vysloveně selektivní a vedle vzorových snímků (Violoncellový koncert) jsou v jeho dvořákovské diskografii i nahrávky spekulativní (Smyčcová serenáda, Slovanské tance). Karajanovu nahrávku Osmé z podzimu 1961 bych jedním slovem označil za nejlyričtější snímek, který znám. Jakoby dirigent rezignoval na všechnu lákavou prokomponovanost Dvořákovy instrumentace a uchopil dílo z introvertní a lyrické perspektivy, jíž zůstal věrný až do vrcholného druhého variačního bloku ve Finále. První věta kolem vás propluje tak svůdně a samozřejmě, že vás před začátkem zvukově opojného Adagia přepadne lítost, že už první věta skončila a opanuje pokušení pustit si ji ještě jednou. Možná vám bude poněkud vadit útlounký a archaizující tón vídeňských hobojů a i na mne je toho legata ve Scherzu příliš, koncentrovaností, zvukovou barevností a tematickou hyperdetailností vás však snímek navždy okouzlí. Nezapomenutelné jsou stupňovité zvukové gradace, prosté vší dynamické vulgárnosti, s níž se v posledních letech často setkávám, hlavně ve vrcholných pasážích krajních vět a Adagia. O Karajanově intimním vztahu ke Dvořákově Osmé, kterou nejraději interpretoval právě se zvukově filigránskými Vídeňskými filharmoniky, vás tak vedle zajímavého bookletu s připomínkou maestrova obdivu k Václavu Talichovi přesvědčí hlavně nahrávka sama. Nezestárla, jen se konečně vynořila z archivu firmy Decca, v němž dřímá řada dvořákovských pokladů, jako třeba nahrávka autorových smyčcových kvintetů a sextetů s ansámblem Wiener Oktet, u nás zatím běžně nedostupná (Decca 480 2375).
Body: 5 z 6
