Gerald Finley – baryton, Sasha Cooke – mezzosoprán, Eric Owens – bas, Richard Paul Fink – baryton, Thomas Glenn – tenor, Meredith Arwady – mezzosorpán, The Metropolitan Opera – orchestr, sbor, balet, Donald Palumbo – sbormistr, Alan Gilbert – dirigent. Režie: Penny Woolcock. Text: A. Nahráno: live, 8. 11. 2008, Metropolitan Opera, New York. Vydáno: 2011. TT: 81:12, 85:12. Obraz. formát: DVD9. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.1. 2 DVD Sony Music 88697 80665 9.
Soudobý americký skladatel John Adams (* 1947) rád vyhledává pro své opery politická témata. Pozornost operního světa upoutal již Nixonem v Číně (1985 – 1987), následovala Smrt Klinghofera (1990 – 1991), kterou provedlo v roce 2003 i pražské Národní divadlo, písňová hra Díval jsem se na strop a pak jsem uviděl nebe (1995), Dítě (1999 – 2000). Výčet Adamsových operních opusů dosud uzavírá Kvetoucí strom (2006). Na téma pochybností otce atomové bomby Adamse údajně navedla Pamela Rosenberg, bývalá generální ředitelka San Francisco Opera. Toto divadlo u Adamse operu objednalo a také premiérovalo v roce 2005 v koprodukci s Holandskou operou a Lyrickou operou v Chicagu, které ji uvedly v následujících letech. Autor libreta Peter Sellars se tehdy ujal i režie. V Metropolitní opeře měl Atomic premiéru 13. října 2008 v režii Penny Woolcock . Hudebním nastudováním v MET byl pověřen nový mladý designovaný šéfdirigent Newyorské filharmonie Alan Gilbert . Mezi interprety byla řada sólistů premiérového obsazení – Gerald Finley v titulní roli, Eric Owens jako generál Groves, Richard Paul Fink v roli Edwarda Tellera a Thomas Glenn jako Robert Wilson. Americkou kritikou byla Adamsova opera převážně označována za přelomovou a velmi chválena. Adams je řazen mezi hudební „minimalisty“, ale pro jeho poslední operu Doctor Atomic je tato škatulka příliš úzká: Atomic je eklektická koláž, inspirovaná vývojovými fázemi evropské opery. Adams si i tentokrát pro zhudebnění vybral – do jisté míry módní – a svou závažností nezpochybnitelné společensko-politické téma: Projekt Manhattan, přípravu zkušebního výbuchu atomové bomby v mexické poušti v červenci 1945 pod vedením fyzika J. Roberta Oppenheimera. Libreto Petera Sellarse, které rozkrývá morální dilema vědců: zahrávají si se samotnou podstatou hmoty, aniž by měli jistotu, že svým experimentem nezpůsobí zkázu planety. Jsou přitom pod enormním tlakem politiků a vojenských vůdců, kteří se snažili ukončit předvedením zkázonosné bomby vlekoucí se závěr II. světové války. Ve výsledku je však Sellarsovo libreto poněkud nesourodou směsicí dobových politických dokumentů, Oppenheimerovy oblíbené Bhagavadgíty, veršů renesančního básníka Johna Donna, váhání a pochybnosti vědců (včetně nahlédnutí do soukromí Oppenheimerovy rodiny) – konfrontované s „duchy“ domorodých indiánů, reprezentovaných indiánskou uklizečkou na vojenské základně Pasqualitou. Vedle řídkého příběhu je problémem Atomica až nesourodé, ba eklektické mísení parafrází barokní opery, ale i verismu s rozsáhlými plochami spíše filmové hudby i ozvuků muzikálu; dramaticky působilo finále se sborem, připomínající ovšem postupy uplatněné už v Carmina Burana. Pro režisérku Penny Woolcock mnoho prostoru nezbylo: vlastní děj je jen čekáním na okamžik výbuchu, odkládaný kvůli pochybnostem vědců nebo nepřízni počasí a jediné napětí plyne z hrozivě realistické makety atomové bomby (které se instinktivně musí bát každý normálně cítící člověk). Tento realismus se ovšem střetává se stylizací „pohoří“ Nového Mexika z nařasené látky. Osudovému odpočítávání/count down konce „věku nevinnosti“ je podřízena scéna Juliana Crouche , soustředěná na patřičně sugestivní závěrečný „němý“ výbuch oslepujícího světla, umocňovaný ženským hlasem, který v nastalém tichu prosí japonsky o vodu pro své dítě.
Absolutorium zaslouží výkon orchestru, sboru i všech pečlivě vybraných sólistů, v čele s vynikajícím kanadským barytonistou Geraldem Finleym (kterého jsme mohli ocenit v roce 2008 i na Pražském jaru), který působivě ztvárnil postavu Roberta Oppenheimera i dokonalým herectvím. Kromě árie Batter my heart však toho mnoho ke zpívání nemá a role bohužel neskýtá ani prostor pro rozehrání hloubek mravního dilematu. Podobně jeho manželka Kitty (výborně zpívající Sasha Cooke ) je odsouzena jen k polehávání a v závěru postávání s dítětem v náručí. Z ostatních rolí zaujal Richard Paul Fink jako fyzik Edward Teller, kterému se i na malém prostoru podařilo vytvořit životnou postavu Oppenheimerova oponenta. Větší prostor v závěru dostala Meredith Arwady jako indiánka Pasqualita, jejíž árie provází poslední úsek odpočítávání. Výrok ředitele MET Petera Gelba, že Doktor Atomic je dílo, které „otřáslo Metropolitní operou tak, jako žádné jiné dílo předtím“, pronesený údajně na premiéře, vyvolává otázku, zda nadšení, s nímž byla opera přijata, vydrží natolik, aby i další generace braly tuto operu za svou stejně jako dnešní Američané. Sellars v politicky korektní směsici a Adams v osvědčených operních postupech smíchali hudební koktejl tak, že výsledkem je long drink nastavované všehochuti. Přes perfektní výkony sólistů, hluboce opřené o studium ztvárňovaných osobností v čele s Geraldem Finleym v titulní roli, orchestru i sboru, zůstala Adamsova opera spíše jen pěnou na vlně důležitých témat. Nová Adamsova opera nepřesvědčila, že je z uměleckého hlediska „zlomovým mezníkem“ vývoje opery a teprve další divácký zájem ukáže, zda se Adams do dějin opery zapíše stejně jako Verdi nebo Janáček.
Body: 4 z 6
