Joseph Calleja – tenor, New London Singers, Ivor Setterfield – sbormistr, BBC Concert Orchestra, Steven Mercurio – dirigent. Text: A, F, N. Nahráno: 21. – 28. 2. 2012, The Colosseum, Watford, Velká Británie. Vydáno: 2012. TT: 56:45. DDD. 1 CD Decca 478 3531.
Jeden z nejznámějších světových tenoristů současnosti, rodák z Malty Joseph Calleja , se v tomto speciálním albu vyznává ze svého okouzlení hlasem Mario Lanzy. Lanza byl miláčkem amerického publika v 50.letech minulého století, kdy po úspěšném vstupu na operní scénu záhy zaměřil svou pozornost na film. Calleja byl už v raném mládí tak uchvácen projevem Mario Lanzy, že se mu tento populární tenorista stal okamžitě vzorem ve studiu operního zpěvu. Dnes 34letý umělec je prakticky stále na cestách a střídá přední evropské operní domy s americkými, MET samozřejmě nevyjímaje. Jeho ztvárnění operních postav je skutečně obdivuhodné a také z ukázek v tomto albu je znát, že opera je a patrně také zůstane Callejovou doménou. Na CD Tribute to Mario Lanza ov šem zařazuje také písně, např. dodnes populární Granadu, A rrivederci Roma a především Lanzovu proslavenou Be My Love. M áme-li možnost srovnat výkony, které od sebe dělí přes 60 let, vychází přece jen o něco lépe z tohoto klání Lanza. Ve velmi kvalitně remasterovaných nahrávkách z let 1949–1950 je slyšet Lanzův hlas sametovější, vemlouvavější a především nabízející srdce na dlani. Calleja je dnes právem uznávaným a často obsazovaným tenoristou titulních rolí, neboť jeho technické finesy a lehkost zvládnutí obtížných operních partů jsou skutečně vysoce hodnotné. K jeho hlasu ovšem patří o poznání světlejší témbr, který ve vyšších polohách nezní vždy příjemně, kritiky často zmiňují také jeho charakteristické vibrato. Nicméně Calleja je velmi dobrý i herecky a zaujme na scéně právě díky perfektnímu skloubení obou talentů. Nahrávka sice není schopná toto umění zprostředkovat, v operních áriích ale není mnoho co Callejovi vytknout. V písních vybraných z Lanzova repertoáru už je to poněkud odlišné, působí zde méně přirozeně a přednes populárních písní je spíše akademický. Koncepce celého alba je zvolena adekvátně, mírně diskutabilní se jeví dnešní (dosti časté) pojetí zvukové režie – míst, kde je světlý tenor Calleji orchestrem překrýván, najdeme bohužel víc. Ve srovnání s čistým a „jednodušším“ doprovodem Lanzova orchestru je to zvláště patrné. Přes všechny uvedené připomínky se řadí Callejovo osobní vyznání k nahrávkám, které přinášejí neskrývanou radost a chuť přenést na posluchače obdiv ke svému pěveckému vzoru.
Body: 4 z 6
