Joseph Calleja – tenor, L’Orchestre de la Suisse Romande, Marco Armiliato – dirigent . Text A, N, F. Nahráno: 24. – 31. 8. 2010, Victoria Hall, Ženeva. Vydáno: 2011. TT: 62:65. DDD. 1 CD Decca 478 2720 DH.
Po šestileté přestávce přichází Joseph Calleja se svým třetím diskem, nazvaným The Malthese Tenor. První profilový disk měl prostý titul Tenor Arias, název druhého, The Golden Voice, měl působit jako reklama; poněkud přehnaná, hlas ani výkon Josepha Calleji mi onehdy příliš „zlaté“ nepřipadaly. Jistě příjemný zpěv, ale ze čtrnácti tracků jsem měla poměrně plochý dojem odzpívaných not bez zvláštní osobitosti, poněkud mi vadily některé forzírované výšky i ne úplně jistá intonace, odlišná barva rejstříků, místy „umělé“ vibrato a bezradně působící dynamické odstíny. Měla jsem tehdy dojem, že si utrhl větší sousto, než na jaké stačí. Maltézský tenor Joseph Calleja je však kromě talentu nadán také inteligencí, obehrané vtipy o tenorech jej rozhodně trápit nemusí. Rozumně zůstává u italského a francouzského, převážně lyrického repertoáru, Verdiho zařazuje opatrně (zde je to Gabriel Adorno ze Simona Boccanegry , Rodolfo z Luisy Miller a Riccardo z Maškarního plesu ). Dá se očekávat, že se s rozmyslem, jakým vládne, může postupně propracovat i k hrdinštějším postavám. Nic jej k tomu však nenutí, i tak má repertoárově z čeho čerpat, honba za vysokými „c“ (patrná ještě, a s malým zdarem, na CD The Golden Voice) ho v zásadě nemusí zajímat. I když – nahrávek tohoto typu je bezpočet. Možná byl měl Joseph Calleja do budoucna pro nahrávání, ale také pro koncerty, pomýšlet už nejen na „kytice“ operních árií, ale uvažovat také o zajímavé dramaturgii. Zatím je nejvíc „doma“ podle všeho stále u Pucciniho, jistě ne náhodou se znovu objevují Bizet a Offenbach. Rodolfo z Pucciniho Bohémy , Offenbachův Hoffmann, Faust Gounodův i Boitův, Des Grieux z Massenetovy Manon jsou „hity“, Calleja však už nemyslí na to, jak posluchačům zkrátka ukázat, že „na to má“. Ačkoli je to v jednotlivých áriích neskonale těžší než při interpretaci role na jevišti, snaží se ukázat, že jsou tito tenoroví hrdinové opery 19. století různé charaktery. Nejlepší dojem zanechává závěrečný duet Nadira a Leily z Bizetových Lovců perel – také pro nádherný soprán Aleksandry Kurzak , a možná především pro něj. Na zdaru nahrávky se rozhodně podílel L’Orchestre de la Suisse Romande a jeho dirigent Marco Armiliato . Už jen v úvodní scéně z Pucciniho Bohémy je patrné, že nepůjde jen o řádku operních šlágrů. Ve všech číslech citlivě pracuje s tempy, pauzami, orchestrálními barvami. Takový doprovod je pro zpěváky požehnáním.
Body: 5 z 6
