Pojetí Richarda Hickoxe můžeme označit jako určitý „umírněně autentický“ kompromis. Užití starých nástrojů oceníme hned při prvních akordech, především díky měkkému zvuku klarin a neopakovatelné barvě dobových anglických rohů. Jinak se spíše drží tradicí ustáleného „oratorního“ pojetí – upřednostňuje ženské hlasy v sólech i sboru, poměrně masivně obsazuje smyčce (7-6-4-3-2), nejednou volí i sympaticky pomalá tempa. Velkou předností je nejen precizně sehraný orchestr, ale především záviděníhodně disciplinovaní sólisté, schopní vytvořit dynamicky i barevně vyvážený ansámbl. Méně šťastné je ale zřetelné soustředění pozornosti na instrumentální složku. Spíše komorně obsazený sbor (8-5-5-6), byť intonačně i barevně velmi kultivovaný, je v konkurenci s naddimenzovaným orchestrem nucen k forzi a tím i k naprosté dynamické a výrazové jednobarevnosti. Kvartet sólistů se navíc (snad způsobem snímání a režií?) někdy jen stěží rozezná od sboru. Proto vyznívá mnohem plastičtěji Missa cellensis – především díky sborovému tutti s trubkami a tympány.
Pokud jde o styl a výraz, celkový dojem můžeme vyjádřit slovem korektnost. Až na zdařilé výjimky zde nenajdeme ani „barokní“ práci s detailem, slovem či figurou, ani „klasicko-romantickou“ snahu o tvarování celku. Aniž bychom tedy chtěli relativizovat technicky dokonalé provedení, nutí nás tento snímek k úvahám nad hranicemi snah o autenticitu. Jak by naši nahrávku asi okomentoval „Papá Haydn“? Snad by nám raději doporučil nejbližší kostelní provedení – jistě v nesrovnatelně méně dokonalé interpretaci, ale s jasným povědomím o obsahu zpívaného textu. Nebo by nás třeba naopak ubezpečil, že pokud k jeho chrámovým kompozicím dnes přistupujeme jako k absolutním hudebním dílům pro koncertní či domácí poslech (ačkoliv to tak jako autor rozhodně nezamýšlel), lépe připravenou nahrávku patrně dlouho neuslyšíme.
Vydavatel: Chandos / Panther
Stopáž: 70:56
Nahráli: Susan Gritton, Louise Winter, Mark Padmore, Stephen Varcoe, Ian Watson, Collegium Musicum 90, Richard Hickox
Body: 3 z 6
