Harnoncourtovo pojetí jako by stálo na prknech operního jeviště, při vší dokonalosti a nahrávací disciplíně v detailu nacházíme některé jistě chtěné manýry pěveckého jevištního projevu. Gardiner ovšem zvukově pojímá vokální složku mší jako sólový „madrigalový“ ansámbl. Sborové skupiny jsou barevně i frázově naprosto homogenní (pro někoho možná až sterilní). Díky tomu lze sbor modelovat s opravdu sólistickými nároky na každou skupinu jako celek – lze například uskutečnit vývoj barvy, dynamiky nebo i vibrata na jediném tónu, stejně jako odlišovat výslovnost jediné hlásky v závislosti na významu textu (kolik druhu „k“ najdeme!). Monteverdiho sbor zde svému jménodárci dělá opravdovou čest.
Proto ovšem z celkové zvukové plochy nevystupují tak výrazně sólisté. I to je jistě chtěné (nejsou uvedeni ani na titulní straně CD), protože jejich hlasy jsou instrumentálnější než u Harnoncourtových „operních hrdinů“. Rejstřík výrazových výhod sólistů oproti sboru se tedy výrazně ztenčuje a místy jejich projev působí jen jako sóla sboristů. O to víc pak vystupují ti, jejichž hlasy kvůli permanentní dávce vibrata takovou integraci místy neumožňují (sopranistka Donna Brown ). Dovolím si zveřejnit svojí domněnku, že některé věty byly spíchnuty žhavější jehlou, což při špičkovém standardu projevu Gardinerových ansámblů přece jen musí vyplout na povrch.
Pokud tedy Harnoncourt nabídl emocionální dramata mířící už jasně k Beethovenově velkokapacitní Misse solemnis , tak Gardiner kontruje frázovým dramatem navazujícím na ansámblové vokální umění několika Haydnovi předcházejících století. Co si vybrat?
Vydavatel: Philips / Universal Music
Nahráli: Donna Brown – soprán, Sally Bruce-Payne – mezzosoprán, Peter Butterfield – tenor, Gerald Finley – bas, Monteverdi Choir, English Baroque Soloists, John Eliot Gardiner
Body: 4 z 6
