Toto americké smyčcové kvarteto totiž v letošní sezóně slaví dvacet pět let svého trvání a to prostřednictvím „The Haydn Project“, dvoudiskového průřezu slavnými díly „zakladatele“ smyčcového kvartetu. Těleso bylo založeno v roce 1976 na Juilliard School a přijalo jméno amerického filozofa 19. století Ralpha Walda Emersona. Už tehdy v kvartetu byli oba jeho houslisté – Philip Setzer a Eugene Drucker , o rok později se stal violistou Lawrence Dutton a další dva roky poté se připojil David Finckel , aby tak stabilizoval složení ansámblu až do dnešních dnů. V roce 1981 v Lincolnově Centru v New Yorku kvarteto poprvé v dějinách provedlo během jediného večera v chronologickém pořadí všech šest kvartetů Bély Bartóka. V roce 1988 kvarteto tento komplet nahrálo a sklidilo triumfální úspěch: mimo jiné získalo jako vůbec první komorní ansámbl Grammy za „Nejlepší klasické album“. Emersonovci pokračovali v nahrávání skladatelských kompletů Beethovenem v roce 1997 a Šostakovičem v roce 2000.
Ovšem The Haydn Project není kompletem. Naštěstí – myslím totiž, že se podařilo přesně odvážit únosnou délku programu z pera skladatele, jehož kvartety ještě nebyly přes svůj zásadní význam a krásu vždy zcela individualizovanými výpověďmi. Možná svou úlohu sehrály i ekonomické důvody nahrávání; ať tomu bylo jakkoli, považuji soubor sedmi kvartetů – vždy po jednom z opusů 20, 33, 54, 64, 74, 76 a 77 – za dramaturgicky velmi zdařilý, ač ne vždy složený z těch nejslavnějších skladeb.
Interpretace Emerson String Quartet je zkušená a zažitá. To je konstatování s vědomím všech pro i proti, které může znamenat. Usazení hry do přesně ohraničené škály barev, smyků, dynamik je velmi spolehlivé – nevnucuje například fugovaným částem ani bachovskou „dokonalost“, ani beethovenovskou „hloubavost“. Důraz na kantabilitu je zjevný, někdy ohýbání a klenutí frází možná překračuje zvyklosti 18. století. Rozvibrovanost melodických hlasů je snad až příliš permanentní, tón se ani v pomalých větách téměř nikdy nenarovná. Jistá „romantičnost“ zvuku vychází možná i z ojedinělého zvyku souboru, že se oba houslisté mezi jednotlivými díly neustále střídají u prvního a druhého pultu. To jistě zajišťuje nesmírnou homogennost zvuku, ovšem na druhou stranu ji povyšuje nad akustickou převahu krajních hlasů sazby, a to působí poněkud hutně.
„Když jsem byl studentem na Juilliardu, scházívali jsme se a listařili komorní hudbu – někdy i celou noc. Přehráli jsme tuny Haydnových kvartetů a byli prostě ohromeni jejich důvtipem a humorem a všemi těmi neuvěřitelnými city. Setkávali jsme se s nimi opravdu v tom duchu, v jakém byly původně zamýšleny,“ vzpomíná Lawrence Dutton. Trochu zamrzí, že této spontaneity nezbylo více i pro nahrávku. Chybí překvapení, extrémní nadšení. Jistě důstojná oslava čtvrtstoletí souboru, ale nikoli oslnivý vrchol komorní nahrávací sezóny.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 73:17 + 68:12
Body: 4 z 6
