Jonas Kaufmann – tenor, Sophie Koch – mezzosoprán, Ludovic Tézier – baryton, Anne-Catherine Gillet – soprán, Alain Vernhes – baryton, Andreas Jäggi – tenor, Christian Tréguier – basbaryton, Orchestr Národní opery Paříž, Michel Plasson – dirigent. Režie: Benoît Jacquot. Text: A, N, F. Nahráno: leden 2010, Opéra Bastille. Vydáno: 2010. TT: 88:45, 73:10. Obraz. formát: 16:9 Anamorphic Widescreen. Zvuk. formát: LPCM Stereo, DTS Digital 5.0 Surrond. 2 DVD Decca 074 3406.
Také mnozí čeští diváci možná viděli Werthera ve Vídeňské státní opeře, s Marcelem Álvarezem a Elinou Garančou v hlavních rolích. Inscenace, kterou režisér Andrei Serban zasadil do padesátých let minulého století, vyšla před časem na DVD. Nejnovější záznam Werthera , který byl pořízen v pařížské opeře Bastille, však zmíněnou produkci ještě překonává. Serbanova aktualizace sice nepatřila k nejnásilnějším a nejnelogičtějším, nicméně režie Benoîta Jacquota, původně určená pro Královskou operu Covent Garden, je „odvážná“ jiným způsobem. Riskuje obvinění ze staromódnosti, a třebaže pracuje se scénickými náznaky a vyvaruje se popisnosti, děj nikam nepřekládá. Výsledku to prospívá, divák se může soustředit na samotný příběh a jeho aktéry. A že je co sledovat a přirozeně i poslouchat. Ve společnosti dřívějších představitelů Werthera (na DVD kromě Álvareze ještě Peter Dvorský v televizní verzi Petra Weigla, na CD José Carreras, Plácido Domingo, Ramón Vargas, Alfredo Kraus nebo Nicolai Gedda) zaujímá Jonas Kaufmann jedno z předních míst. Jeho výkon v sobě spojuje smyslovost, snivost a šarm. Mimochodem není bez zajímavosti, že v diskografii Werthera nenacházíme příliš francouzských tenoristů… Tedy s výjimkou protagonistů raných snímků, především Georgese Thilla, který zpívá na prvním kompletu Werthera z roku 1931. Při srovnání speciálně jeho interpretace s určitými pozdějšími je zřejmé, že zatímco někteří tenoristé mají sklon dělat z titulního hrdiny „velkou operní“ roli v italském střihu a svým hlasem „přehrávají“, Thill dokáže Werthera podat přirozeně intenzivním způsobem a dát důraz a barvu slovům. Výhoda mateřštiny je tu zjevná. A jakkoli francouzština není Kaufmannovým rodným jazykem, přece jen dokáže popustit uzdu emocím aniž by plýtval vnějškovými gesty – na jevišti i ve zpěvu. Zatímco Álvarez vytváří dalšího ze svých ohnivých milovníků, Kaufmann herecky i svým temně zbarveným hlasem, jdoucím snadno do výšek, citlivěji vykresluje psychologický portrét ve své uzavřenosti složitého, vášnivého mladíka. Francouzská mezzosopranistka Sophie Koch je na rozdíl od vídeňské Charlotty-Garanči zdánlivě nenápadnější. I hlasově. Garanča okouzluje krásným hlasem a má part pečlivě připravený, ale u Koch lze vycítit ještě něco navíc, něco lidštějšího, vnitřně elektrizujícího, je to prostě hlubší kreace dívky, čelící přílivu emocí, jež ve světě řídícím se přísnými společenskými normami nemají šanci na své naplnění. Také u dalšího Francouze v obsazení, barytonisty Ludovika Téziera jakožto Alberta se pod maskou důstojného chladu dají tušit silné emoce. Sopranistka Anne-Catherine Gillet (Sophie) i další představitelé menších rolí doplňují vynikající obsazení. Svou nemalou zásluhu na pocitu autentičnosti má samozřejmě i mezinárodně renomovaný francouzský dirigent Michel Plasson . Jediná výtka směřuje k televizní režii, která záznam prokládá pohledy do zákulisí a sleduje Kaufmanna, jak se připravuje na výstup. Působí to rušivě, lepší by bylo například připravit krátký dokument a umístit ho na DVD jako bonus.
Body: 5 z 6
