Kdo byl Pablo Martin Melitón de Sarasate y Navascués? Autor asi 54 opusů, jež komponoval hlavně pro sebe, houslista, nad jehož hrou se prý tajil dech a jehož projev, přes determinaci velikostí rukou (prý proto nikdy nehrál Paganiniho), se zdál být současníkům nepřekonatelný, pravý caballero, milovník žen, který se nikdy neoženil, člověk s velkým srdcem, mnohé podporoval, oslnivý virtuos, jehož hru poznala i Praha a kterému kolem třiceti skladatelů věnovalo svá díla (například Dvořák Mazurek, Lalo Španělskou symfonii, Bruch Skotskou symfonii a stejně jako Wieniawski 2. houslový koncert, Joachim Variace op. 20). Narodil se roku 1844 v siestou a během s býky proslavené Pamploně a zemřel v roce 1908 ve francouzském přímořském letovisku Biarritzu. Mezi těmito daty se odvíjel pozoruhodný, bohatý, vášnivý život. Byla to magická osobnost a magická je i jeho hudba. Je jakýmsi protipólem myslitelů Brahmse a Mahlera. Nicméně kupodivu i jeho zdánlivě povrchně efektní hudba oslovuje i po stu letech a je-li poučeně a brilantně zahrána, může být emocionální bombou. Bohužel právě jako u Jana Kubelíka z nahrávek z počátku 20. století moc nepoznáme, jak skutečně hrál, nicméně z nahrávek jeho obdivovatelů si lze jeho umění představit. Jeho pokračovateli byli Mischa Elman, Jascha Heifetz, Yehudi Menuhin, Itzhak Perlman. Poslední tři také patří mezi nejčastější jména ve světové fonotéce. Často Sarasateho skladby nahrávali i Ricci, Shaham. V diskografii jsou i kuriozity, například klarinetistka Sharon Kam, cellista Paul Tortelier, Plácido Domino dirigující Sarah Chang. Objevují se tam i tři Češi – Jan Kubelík, Váša Příhoda a Pavel Šporcl (Romano Stilo).
Někdo hraje Sarasateho hudbu v originálu s klavírem, jiný s orchestrem, případně obojí, někteří nahráli určité skladby několikrát, což je případ třeba Heifetze. Proč si vybrala Julia Fischer právě tuto nekomplikovanou, efektní hudbu? Možná díky svojí někdejší učitelce Aně Chumachenko, obdivu vůči Yehudi Menuhinovi a jistě i kvůli hudbě. Do bohatého interpretačního vějíře vnesla noblesu, kultivovanost, ženskost, detailní práci s frázemi, zvukové kouzlo a hlavně tanečnost. Postavila vedle sebe známé i méně hrané kusy. Jestliže Spanische tänze, jež vznikly v roce premiéry Mahlerovy 1. symfonie, a Zigeunerweisen z roku 1878, kdy Brahms napsal svůj houslový koncert, mají desítky verzí, velmi skromný je počet nahrávek Caprice basque (skvělí Menuhin a Perlman), Joty aragonese a Serenaty andaluza. U El canto del ruiseñor dokonce neznám žádnou.
Musím přiznat, že mě Julia Fischer opět překvapila. Není sice zatím tak dramaturgicky provokující jako její konkurentka Hilary Hahn, ale každý její projekt je výborně promyšlen a samozřejmě skvěle proveden. V tomto případě patří odpovídající díl uznání i klavíristce… Možná je od novináře odvážné dát nejvyšší hodnocení příležitostné hudbě, v podstatě dobovému populáru, ale tento projekt si to plně zaslouží.
Psáno pro: HARMONIE 04/2014
