Henryk Szeryng – housle, Česká filharmonie, Karel Ančerl. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live, 1968, 1966, Smetanova síň Obecního domu, Praha. Vydáno: 2008. TT: 155:16. ADD. 1 DVD Supraphon Music SU 7015-9.
Mnoho posluchačů a hudebních zájemců dnes upřednostňuje video před audiem, tedy DVD před CD. Ponechme stranou úvahy, zda je to stav uspokojivý či naopak. V případě dvou nejpopulárnějších titulů české národní hudby, jež nabízí nejstarší česká firma Supraphon, se jedná o snímky historické. Jak už dříve na DVD vydané televizní studiové Dvořákovy Slovanské tance s Václavem Talichem z roku 1955, tak na tomto DVD zařazená Smetanova Má vlast s Karlem Ančerlem (televizní záznam zahajovacího koncertu Pražského jara z roku 1968) jsou poznamenány zubem času. Podstatně novější Ančerlův je dokonce ještě výrazně méně kvalitní než Talichův. Důvod je jasný – Slovanské tance byly pořízeny na film, který je samozřejmě mnohem trvanlivější než televizní magnetický záznam Mé vlasti. Se zvukem to na DVD není rovněž dobré. A tak oba tituly jsou výrazně kvalitnější a i v dnešní náročné době vcelku přijatelné na již dříve vydaných CD. Ančerlův zahajovací festivalový koncert byl dokonce na CD ve stereoverzi vydán Radiožurnálem a je možné jej tedy (samozřejmě s velmi náročně proveditelným manuálním synchronem) použít při sledování obrazu z DVD.
V těchto edicích však jde o něco úplně jiného a jsme za ně vděčni! Jak starší talichovský snímek, tak nynější DVD ančerlovské jsou dokumenty nedozírných hodnot a jejich sledování v mnoha případech nahradí dlouhosáhlé texty snažící se o charakteristiku uměleckého stylu a vkladu obou dirigentů. Navíc Ančerlovo DVD vyšlo aktuálně v období, kdy jsme vzpomínali 100. výročí dirigentova narození. Supraphon jím završil svou třiačtyřicetidílnou řadu CD Gold Edition. Jak odborníci tak i laikové jistě přijmou dokument scénáristy Ladislava Daneše Kdo je Karel Ančerl , pořízený v někdejší Československé televizi v roce 1968. Obdivujeme Ančerlovu noblesu i úsměvnou pohodu, jaká vládne při jeho vyprávění. Se zaujetím sledujeme jeho studium Beethovenovy Druhé symfonie a pociťujeme lítost, že mu nebylo umožněno natočit více beethovenovského repertoáru. Druhou symfonii nikdy na desky nenatočil a je to škoda, neboť jeho nahrávky První a Páté jsou znamenité a i z tohoto dokumentu vyplývá, že by tak nejinak bylo i v případě Druhé.
Při poslechu jeho Vlasti a Beethovenova Houslového koncertu se Szeryngem se pisatel těchto řádků neubrání osobním vzpomínkám. Škoda, že na záznamu zahajovacího koncertu chybí pohled na tehdy prakticky celým národem milované představitele politického „pražského jara“ a na publikum nadšené nejen přítomností těchto mužů, ale i tehdy bytostně přijímanou, aktuálně oslovující Smetanovou hudbou pod Ančerlovou taktovkou. Byl to jeden z nejbouřlivěji přijatých zahajovacích koncertů festivalu (podobnou atmosféru měl festival v roce 1990 při návratu Kubelíka). Onu úlevu a radost ze svobody, želbohu později tvrdě zaplacené, umocnil tehdy v televizním přenosu velmi zaujatou a inspirující moderací Jiří Pilka. Vlastní hudební provedení přináší typickou ukázku Ančerlova „věcného“ pojetí. Vyšehrad běží už od začátku v poměrně svižném tempu – působí jako pietní kvádr, ale plný životního tepu a energie. Lyrické pasáže jsou pojaty spíše střízlivě – někdy až příliš pragmaticky, což bylo pro Ančerla příznačné. Výtečně vycházejí některá exponovaná místa technická – málokdy například slýcháme tak propracované fugatto v Luzích jako právě zde. V orchestru samozřejmě nemůžeme přehlédnout řadu dnes už slavných filharmonických legend v čele s koncertním mistrem Bruno Bělčíkem . Režijní záběry a jejich střihy, jež jsou i dnes občas bolestí záznamů a přímých přenosů, působí i zde velmi problematicky. Výjimkou nejsou nelogické pohledy na doprovázející instrumenty při evidentní dominanci jiných. Velké množství záběrů nemá své opodstatnění. Celkově tedy televizní režie působí dojmem spíše nahodilosti než důsledné přípravy. Nás ovšem zajímá Karel Ančerl a jeho gesto – a toho je nám dopřáno poměrně štědře.
Szeryngova Beethovena (záznam Koncertu pro housle a orchestr z festivalu Pražské jaro 1966) jsem sledoval z nejvyššího balkonu Smetanovy síně. Byly to tehdy dva nezapomenutelné zážitky. Před Beethovenem totiž Ančerl provedl domácí premiéru Prokofjevovy kantáty Sedm jich bylo (proto na obrazovém záznamu nevidíme obvyklé návštěvníky u varhan). Szeryng působil z dálky velmi staticky, což bylo při poslechu jeho dynamicky propracovaného, tónově úchvatného výkonu neuvěřitelné a fascinující. Při detailním pohledu po letech zjišťujeme, že ona „statičnost“ byla pouhým zdáním a že celkově se jednalo o nádhernou uměleckou i lidsky zářící spolupráci světového houslisty a dirigenta. Vzácný, pro mnohé nezapomenutelný dokument!
Body: 4 z 6
