(Britten, Bořkovec, Dobiáš, Eben, Hurník, Jirko, Kalabis, Kalaš, Kapr, Seidel)
Vlachovo kvarteto, Miroslav Štefek – lesní roh, Zdeněk Jílek – klavír, Bedřich Dobrodinský – harfa, Jiří Horák – trubka, Alois Rybín – klarinet, Géza Novák – flétna, Josef Shejbal – hoboj, Jaroslav Šťastný – bicí, František Čech – pikola, Jan Soumar – baryton, Pražský Filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor, Jan Kühn – sbormistr, Václav Snítil – housle, Viktorie Švihlíková – klavír, František Rauch – klavír. Produkce: Supraphon Music a. s., Jana Gonda, Vít Roubíček, Petr Vít. Text: Č. Nahráno: 5/1958, 5/1951, 6/1951, 9/1960, 3/1962, 2/1956, 11/1961, 1/1963, 4/1957, Dvořákova síň Rudolfina, Praha. Vydáno: 2008. TT: 72:57, 68:50, 72:57, 57:21. ADD. 4 CD Supraphon Music a. s. SU 3944-2.
V pořadí čtyřicátý třetí opus supraphonské gold edition na čtyřech kompaktech dokumentuje Ančerlovo naprosté nasazení při interpretaci soudobé hudby a budiž znějící výsledek odpovědí na otázku, co že je znakem velkého dirigenta. Nepočítaje Brittenova Průvodce mladého člověka orchestrem, je kompilace dosti záslužnou sondou do bouřlivé a politicky neklidné etapy v dějinách české hudby. Tvorba vznikající mezi lety 1948 – 1968 je často předmětem historických polopravd a je dobře, že k výbavě bookletu náleží zasvěcený komentář Jaromíra Havlíka, který mnohá zjednodušující schémata dobových reálií uvádí na pravou míru. Samotná konfrontace tradicionalismu (v tom nejlepším slova smyslu) a (obnaženého) socialistického realismu totiž velmi znesnadňuje tendenční výklady o zdejším zákonitém prorůstání jednoho do druhého a plísnění prvého druhým. Výmluvné je srovnání hned dvou úvodních kompaktů. První CD je spolu s brittenovským entré věnováno dvěma raným opusům Ilji Hurníka. V subtilní struktuře suity Čtvero ročních dob , vzniklé na objednávku Českého rozhlasu, nalézáme na svou dobu a podmínky netradiční kousekMěsíc nad řekou , ve kterém je užita technika malé aleatoriky – jedna z prvních v české moderní hudbě. Méně známá suita z baletu Ondráš je i přes upřímně míněnou expresi spíše secesně naivní, byť je i zde znatelný příklon k Janáčkovi a Stravinskému. Obě skladby jsou dokladem monolitní Hurníkovy estetiky, která přijímá dobové hudební trendy jen velmi pozvolna a opatrně. Následující CD vnímám jako hudební dokument o tom, jaký devastační vliv měla na dějiny naší současné hudby politika. Kantátě Václava Dobiáše Buduj vlast, posílíš mír dominuje až opovážlivě doslovná nápodoba některých Smetanových kompozičních postupů, která čím je zdařilejší, tím více stydno člověku za autora je. U kantáty Jana Kapra V sovětské zemi zase dochází k úmornému přetažení hudebního času, což je snad nesnesitelnější než námět sám. Symfonická báseň Julia Kalaše se oproti oběma velkohubým pomníkům nese v nekonfliktním sukovském lyrismu, politikou nepřiotráveném, byť mnohdy medově dutém a svědčícím spíše o skladatelově nesvobodě. Dobře, že sonda do temných vod netrvá dlouho. Třetí CD přináší tři koncertantní skladby a pro mě zcela neznámý objev v podobě skladatele Ivana Jirka. Jeho Klavírní koncert je brilantní, svěží, s nápadem, vynalézavou artikulační kresbou, která svou tělesností láká až k tanci. Krajní věty v energickém podání Viktorie Švihlíkové mi doslova lahodily, střední Andante tranquillo do kompilace zase vnáší křehkou ušlechtilost a ryze mužský sentiment. V konfrontaci s okolím – svěží, s elánem, bez chtěných „truchlovážností a truchloher“. Houslový koncert Viktora Kalabise oproti tomu přece jen hřeší na poloprázdnou expresi v nezajímavém a fádním hudebním terénu. Kus ryzí hudby – a jaké! – však nacházíme ve druhé větě, jejíž ostnatá souzvuková poetika výrazně převyšuje obě, spíše rutinní věty krajní. Obdobnou disproporci pro mě má také Ebenův Klavírní koncert . Je to však opět střední, anticky krásné Tranquillo , které člověka nutí zamýšlet se nad otázkou, co dělá z dobrého skladatele hudební totem. Posedlost jedinou myšlenkou, její dovedení do důsledků, přesné vědomí o jejím psychologickém účinku – pokaždé mě Ebenova nepoddajná osobnost přesvědčí. Závěr patří Pavlu Bořkovcovi a jeho stěžejní Symfonii pro velký orchestr č. 2 . Honeggerovsky plnokrevná a těžce vybojovaná partitura je spolu s Ebenovou skladbou protiváhou k tomu, čím okolní hudba křičí – izolace, pramalý a hlavně nesoustavný kontakt s dobovou světovou produkcí, v jejichž světle působí mnohé mdlé a unylé ještě unyleji. Při poslechu syntetizující a do dálky vidoucí hudby Pavla Bořkovce jsem si uvědomil, jak se zde životní příběhy jedné etapy naší historie proplétají. Neodpustím si citaci z Hurníkových pamětí: „Kolik masových písní se zavazuješ napsat, soudruhu?“ – „Pět,“ bouchne soudruh furiantsky do stolu. – „Co soudruh profesor?“ obrátí se tajemník na ubohého Pavla Bořkovce, v tomto světě beznadějně ztraceného. Na ančerlovských kompaktech se scházejí „furianti“ i „beznadějně ztracení“.
Lukáš Sommer
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
