Jedenačtyřicátý disk ze „Zlaté edice“ Karla Ančerla je věnován nedávno zesnulému Janu Hanušovi (1915-2004) a nejen proto je vhodné na něj zvlášť upozornit. Hanuš nejen že ovládal zákony hudební „architektury“, byl také nadán melodickou invencí a dalšími vklady, které jsou nutné k vytvoření trvalého díla – včetně docela obyčejného moudrého lidství. Balet Sůl nad zlato i Druhá symfonie jsou skladby z počátku padesátých let minulého století, doby, kdy se žádala žhavá témata ze současnosti a bojovný duch, jenž by podporoval činorodost při budování „lepších zítřků“. Hanuš napsal líbeznou hudbu k pohádce Sůl nad zlato a také do jeho symfonie se zaposloucháme hned napoprvé. Nebylo tomu tak ovšem proto, že tak zněla estetická směrnice, ale proto, že Hanuš takovou hudbu měl v sobě. Druhá symfonie dokonce byla inspirována myšlenkami sv. Františka z Assisi, což by se stranickým hlídačům idejí ani za mák nelíbilo. Ošálila je přístupná hudební řeč. O tom, kde je v hudbě hranice jasného a přímočarého poselství a jinotaje, by se mohlo dlouho debatovat. Jak píše Jaromír Havlík v bookletu, symfonie zněla optimisticky, nekonfliktně a byla hodnocena příznivě. Po skutečné náplni, kterou do ní vložil skladatel, se nikdo neptal, i když smířlivý klidný závěr při premiéře roku 1952 přece jen překvapil. Dnes víme, proč Jan Hanuš uzavřel symfonii právě takto. A věděl to jistě i Karel Ančerl, když ji roku 1956 s filharmoniky nahrával.
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 65:06
Body: 5 z 6
