Mysterium času a Hamletovská improvizace ukazují dvě velké Ančerlovy přednosti. Mysterium pro svou formu vlastně jediného oblouku budívá dojem snadno dirigovatelného kusu. Klamný dojem. Časové rozkročení tohoto oblouku do bezmála pětadvaceti minut z něj dělá naopak oříšek, na němž si lze bez naprosté kontroly gradačních prostředků vylámat zuby. Ančerl si je tohoto úskalí vědom od prvních tónů. Začíná totiž klenbu Mysteria zvedat tak pozdě, jak to jen jde. To ovšem zase vyžaduje mistrovství v dlouhém tichoučkém začátku. Ančerl zde nasazuje svůj nezaměnitelný prostředek: napětí tónu, jeho barvy a práci s každičkým sebenepatrnějším artikulačním detailem. Zvláštní moment: kde u jiných slyšíme ještě naprostý klid, kde se jiní ještě zvolna nadechují před výstupem, tam je u Ančerla při ještě větší skromnosti prostředků okamžitě jasné, že nás čeká něco velkého a náročného.
Hamletovská improvizace je pak ukázkou další schopnosti, která Ančerla předurčila hudbě první poloviny 20. století: je to civilní dramatismus bez velkých gest, jakýsi pod kontrolou držený strohý patos (vzpomeňme na Ančerlova Oidipa Rexe !). Zabralo by mnoho místa jej definovat. Ve zkratce řečeno se jedná o postup, který se nezříká extrémních prostředků, ovšem nahrazuje valivou plynulost nárůstu zubatými a hranatými křivkami (něco jako princip barokní terasovité dynamiky rozšířený na všechny parametry tónu).
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 60:46
Nahráli: Jiří Reinberger – varhany, Bedřich Dobrodinský – harfa, Robert Mach – tympány, Česká filharmonie, Karel Ančerl
Body: 5 z 6
