Karel Růžička (1973) byl nepřehlédnutelný a se svým dřívějším nástrojem, trombonem, i nepřeslechnutelný už jako frekventant Letní jazzové dílny ve Frýdlantu. To bylo ještě v prvních ročnících této chvályhodné akce, o niž se zasloužil hlavně Karel Velebný. Od té doby urazil vytáhlý mladík velký kus cesty k plné profesionalitě. Předně se našel na novém, do této chvíle definitivním nástroji, tenor saxofonu. Ovládá jej, jako by na něj hrál už třicet let. Dávno pryč je doba, kdy jako každý začínající nadšenec měl bytostnou potřebu exhibovat. Patrně díky dlouhodobé intenzivní činnosti v New Yorku už si osvojil umění hrát jen ty správné, podstatné tóny a neohromovat bezduchými „nudlemi“. Také jeho intonační jistota již snese světové parametry, výběrem spoluhráčů se pochopitelně posunul od československých špiček za oceán, k superstar George Mraze a dvojici dosud méně věhlasných, nicméně skvělých muzikantů. Zatímco bubeník Brandon Lewis (1980) je v této sestavě nejmladší, více než generační odstup Růžičky od Mráze (1944) vyplňuje klavírista Bruce Barth (1958).
Není to zdaleka jen hudba na čtyři doby do taktu, převažují různé obměny osminového cítění, od delikátního po velmi výživné. Už vůbec pak není repertoár postaven na omílání standardů, byť i ty by nemohly v takové sestavě dopadnout nezajímavě. Jediný, závěrečný a zcela opomíjený, je vlastně také objevem: Bye Bye Baby od Julea Stynea.
Síla alba tedy spočívá též v původní tvorbě členů kvarteta, pouze Lewis se spokojuje s přesnou a inspirující hrou, a ovšem i dvěma opravdu velkými sóly v rychlých kompozicích leadera, Pronto a One Coffee to Go . Přesně opačnou, zasněnou náladu má nádherná Barthova balada Reflection .
Posluchač – zvědavý na proslulé Mrázovo mistrovství hry smyčcem, zde ještě navíc ve flažoletech – najde, co hledá v dalším Růžičkově kousku Jennifer Susanne . Skladatelskou vizitkou kontrabasisty je Strange Blues , připomínající podivuhodně vedenou linií tématu Mrázovu příslušnost k big bandu Thada Jonese a Mela Lewise sedmdesátých let. V sólech si pak nelze nevšimnout hojného užití celotónové stupnice, byť se tak děje elegantněji než u Monka. Na toho ostatně Růžička nezapomněl ani v závěru svého díkůvzdání. Celý disk je věnován památce nedávno zesnulého bubeníka Elvina Jonese.
Nahráli: Karel Růžička Jr. – tenor saxofon, Bruce Barth – piano, George Mraz – kontrabas, Brandon Lewis – bicí
Body: 5 z 6
