Karel Špelina – viola, Karel Friesl, Lydie Majlingová a Josef Hála – klavír . Text: Č, A. Nahráno: 1972––1982, Československý rozhlas, Plzeň a Praha. Vydáno: 2010. TT: 67:44. DDD. 1 CD ArcoDiva UP 0127–2131.
Úvodní nahrávka Mendelssohnovy Sonáty c moll pro violu a klavír byla realizována v plzeňském rozhlasovém studiu a violista Karel Špelina byl doprovázen klavíristou Karlem Frieslem . Part romantické sonáty z pera pouze patnáctiletého skladatele rozhodně netrpí mladickými rozpaky, naopak Mendelssohn se zde představuje, bezesporu i zásluhou výborných interpretů, jako zralý umělec, který dokáže oběma nástrojům připravit vřelé a fascinující dílo. Viola Karla Špeliny je už v této nahrávce ze sedmdesátých let zcela suverénní, tak jak ji známe z nahrávek a koncertů pozdějších let. Klavír Karla Friesla má rovněž sytý a neomylný tón, ovšem v důsledku zvukařské práce poněkud zastíněný violou, a celá skladba proto vyznívá více dramaticky než romanticky. Nosným dílem celého alba je však vůbec poslední skladba Dmitrije Šostakoviče, která se zásluhou právě Karla Špeliny mohla nahrávat v pražském rozhlasovém studiu necelý rok po skladatelově úmrtí. (Jak violista posléze zjistil, jednalo se skutečně o nahrávací světovou premiéru, neboť ruský violista Fjodor Družinin, jemuž autor skladbu dedikoval a který ji také koncertně premiérově uvedl, realizoval nahrávku ve vydavatelství Melodija až o půl roku později než Špelina.) Vynikající kompozice těžce nemocného skladatele však neodráží jen chmurné pocity autora, naopak věnuje především v jásavém Scherzu pozornost radostem života, s nimiž se smutné okamžiky prolínají a vytvářejí reminiscenci autorem oblíbeného Mahlerova díla. Třetí věta překrásné Šostakovičovy Sonáty je pak věnována dalšímu z obdivovaných géniů, Beethovenovi. Šostakovič zde přímo upomíná na hudbu, která prošla jeho životem a nejvíce jej ovlivnila, téměř šestnáctiminutové závěrečné Adagio je vlastně celoživotním vyznáním umírajícího skladatele a tak je také Karel Špelina mistrně ztvárnil. Dobře modulovaný tón klavíristky Lydie Majlingové tento dojem jen umocňuje. Závěr alba patří Glazunovově Elegii g moll, op. 44, v níž violistu s grácií a profesionalitou doprovází Josef Hála . Ruská melodika a vášeň jsou hlavním obsahem šestiminutové skladbičky, dobře doplňující Šostakovičovu Sonátu a umožňují viole Karla Špeliny rozvinout na zdánlivě malé ploše širokou škálu rejstříku barev a nálad.
Body: 4 z 6