Vyšehrad, Praha 2013, 357 s., ISBN: 978-80-7429-297-2.
Životopisná kniha o Antonínu Dvořákovi od německého, nedávno zesnulého badatele Klause Dögeho , vyšla poprvé v roce 1991 v Německu u nakladatelství Atlantis Musikbuch-Verlag. V roce 1997 pak vyšlo druhé, přepracované vydání, v němž Döge upozornil v předmluvě na posun dvořákovského výzkumu od roku 1991, který tak v tomto druhém vydání reflektoval. K obdobnému posunu a neustálému vývoji dvořákovského bádání dochází nadále, tedy i po roce 1997 do současnosti. Z tohoto samotného faktu vyplývá, že české vydání Dögeho významné práce o Dvořákovi mělo přijít mnohem dřív. Ne, že by Dögeho kniha ztratila něco ze své ceny, ale českému čtenáři se jednoduše nepředkládá nejnovější pohled na Dvořáka. Tento fakt ale nevypovídá tolik o dvořákovském výzkumu, jako spíše o českému trhu s hudební literaturou a o hudebních nakladatelstvích. Knihu překvapivě nevydalo žádné ze specializovaných hudebních nakladatelství, která disponují odbornými lektory a od kterých by se takový projekt dávno očekával, ale nakladatelství zaměřené obecně na beletrii a literaturu faktu. Nakladatelství Vyšehrad již vydalo, či se chystá vydat překlady dalších významných skladatelských monografií a tím dokazuje, že o tuto nabídku je mezi hladovými českými čtenáři zájem. Dögeho hutný, informacemi nabitý text velmi umně spojuje popularizační a vědecký přístup, je plný poznámek pod čarou, odkazů a obsahuje četné hudební ukázky a analýzy. Překladatelkou Helenou Medkovou je zdůrazněna čtivost textu a tím i popularizační rovina, avšak jakákoli větší nepřesnost či vágnost by způsobila devalvaci Dögeho vědeckého přístupu. Dodržení vysoké kvality i této roviny textu zajistil dvořákolog z Akademie věd ČR Jan Kachlík, který provedl odbornou revizi. Pro představu náročnosti tohoto úkolu si uveďme neněmecké dokumenty, které Döge přeložil do němčiny, v české verzi však musely být dohledány originály a ty citovány (či nově přeloženy, např. z angličtiny). Takových problémů překlad knihy nachystal celou řadu, avšak kromě některých detailů (např. Dvořák netrávil letní prázdniny na Sychrově u přítele Josefa Srba-Debrnova, ale u Aloise Göbla, či v češtině v případě spisů a teorií Otakara Hostinského je nutné rozlišovat mezi wagnerismem a wagnerianismem), pár překlepů a chybných údajů v rejstříku můžeme české vydání vcelku pochválit po odborné muzikologické stránce. Designem se velmi podobá svému originálu, obsahuje některé odlišné obrazové reprodukce a samozřejmě další doplňující poznámky pod čarou. Hlavní výtkou zůstává nekvalita některých reprodukcí a především naprosté rezignování na uvádění uložení zobrazovaných fotografií, litografií a notových i nenotových autografů. Tento nedostatek je příznačný i pro německý originál, avšak v českém vydání z roku 2013 je to téměř trestuhodné. Drtivá většina zobrazovaných dokumentů je v držení českých státních institucí, které by jistě za nevelký obnos poskytly práva a především kvalitní reprodukce.
A na závěr informace k samotnému Dögeho textu, kterou možná někdo očekával spíš na začátku recenze. Kniha je uvedena tabulkou s historickými událostmi v letech Dvořákova života a pokračuje Životopisem, který je plný informací známých i nových. Döge z nepřeberného množství korespondence i pramenů vhodně vybírá příznačné příklady (např. k podrobnějšímu rozboru si oproti běžné literatuře vybírá písňový cyklus Cypřiše , který se téměř neprovozuje, ale je typický pro řešení dobové otázky deklamace, reflexi skladatelova osobního života či jako inspirace dalších Dvořákových skladeb). Döge je jako muzikolog pečlivý, jako historik se však občas dopouští chyb a v přístupu k českým dějinám se latentně projevuje jeho německý původ (i když Dögemu osobně byl jakýkoli šovinismus vzdálen). Pro definici českého národního hnutí volí jednostranně vybrané citace německých historiků, podle kterých se jednalo o „žabomyší boje“, přičemž několikrát zdůrazňuje, že vyhrocený nacionalismus byl cizí i Dvořákovi (což je samozřejmě pravda). Tento Dögeho nedostatek je pak korunován označením českého filologa Jana (v textu Johanna) Gebauera za Němce či tvrzením, že cestu k nové hudbě prolomil volnou atonalitou Schönberg, což by si dnes takto jednoznačně málokdo troufl tvrdit. Část Dokumenty obsahuje čtyři články z dobového tisku a zajímavou kapitolu o vztahu Dvořáka a jeho hlavního nakladatele Simrocka. Poslední část Eseje je pak formálně i úvahově rozvolněná, obsahuje řadu podnětů k dalším úvahám. Döge (letitý editor) sleduje se zájmem proces vzniku Dvořákových děl, zamýšlí se nad tím, jak se lze přiblížit Dvořákovi, či jednu esej věnuje Dvořákovi coby „symfonickému básníkovi“. Celkově se jedná o velmi inteligentní, spolehlivé a inspirativní čtení, které lze doporučit všem čtenářům, včetně skutečných znalců Dvořákova života a díla. Žádná jiná kniha v češtině totiž nenabízí tak kompletní skladatelův obraz, reflektující v zásadě nejnovější stav vědění.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
