Titulů s hudbou Petera Eötvöse (1944) se v loňském roce objevilo hned několik, což bylo jistě dáno i tím, že v něm skladatel oslavil své životní jubileum. CD vydané německou společností Wergo obsahuje dvě díla, z nichž jedno se obrací do hluboké minulosti (pojaté ovšem jako metafora pro současnost), druhé naopak reaguje na aktuální dění. Zároveň se jedná o reprezentativní ukázky ze dvou stěžejních oborů Eötvösovy tvorby: vokálně-instrumentální (dramatické) resp. čistě instrumentální symfonické hudby.
Padesátiminutové „koktavé oratorium“ Halleluja, sestávající ze čtyř vět („fragmentů“), vzniklo v roce 2015 na německé libreto maďarského spisovatele Pétera Esterházyho (který dva týdny před premiérou skladby zemřel). Bylo inspirováno postavou benediktinského mnicha Notkera (cca 840–912), který působil ve švýcarském svatohavelském klášteře a pro vadu řeči byl nazýván Balbulus – Koktavý (Notker významně zasáhl i do hudební historie: proslul jako autor sekvencí a teoretických spisů). Dramatický spád oratoria je určen dialogy typologicky důmyslně propracovaných a na nahrávce skvěle ztvárněných postav – koktajícího hlasatele evangelia, tj. mnicha Notkera a „afektovaného“ anděla s „kuřáckým hlasem“ – a sboru reprezentujícího společnost; výrazný je komentující vypravěčský part, přednášený poddajným a příjemně zabarveným hlasem Matthiase Brandta, německého herce známého z televizních detektivních seriálů. Využití jazykového potenciálu němčiny – zpívané i mluvené – je vůbec Eötvösovou velkou předností. V hudbě lze pak slyšet vlivy beriovské polystylovosti či ligetiovského inteligentního i intelektuálního humoru, do moderně barvitého hudebního toku jsou funkčně zakomponovány citáty ze skladeb různých stylových období, zvláště pak ze zhudebněných aleluja – z Bachovy kantáty Ich hatte viel Bekümmernis, Händelova Mesiáše, Musorgského Borise Godunova atd., výmluvná je Eötvösova poznámka u jednoho quasi citátu: „Jako kdyby Bartók napsal aleluja.“ Svůj výrazný podíl na vyznění díla má i WDR Sinfonieorchester; dirigující autor je zárukou autenticity provedení.
Třívětá symfonická skladba Alle vittime senza nome (Bezejmenným obětem, 2016) v podání Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia pod taktovkou Antonia Pappana nejenže dokazuje, jak Eötvös umí znamenitě zužitkovat svou znalost orchestrálního aparátu, vycházející z jeho bohaté dirigentské zkušenosti s nejlepšími světovými tělesy, ale upozorňuje i na jeho tvůrčí vnímavost k aktuálním událostem (vzpomeňme např. houslový koncert Seven věnovaný památce astronautů raketoplánu Columbia, kteří roku 2003 zahynuli při návratu na Zemi). Skladba Alle vittime senza nome je svého druhu „sinfonia da requiem“, naléhavé dílo, které reflektuje současné problémy spojené s uprchlickou krizí. I v tomto případě se vlastně jedná o dialog – mezi západní civilizací a bezejmennými tvářemi uprchlíků toužících po lepším životě – vyjádřený kontrastem orchestrálního tutti a častých sólových pasáží. Eötvös je pro naši dobu potřebný skladatel. A obě díla na albu jen potvrzují, proč je pokládán za jednoho z největších současných tvůrců.
Iris Vermillion / mezzosoprán, Topi Lehtipuu / tenor, WDR Rundfunkchor, Robert Blank / sbormistr, WDR Sinfonieorchester, Peter Eötvös / dirigent, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Antonio Pappano / dirigent. Text: N, A. Nahráno: 4/2017, Philharmonie Köln, 10/2017, Santa Cecilia Hall, Řím. Vydáno: 2019. TT: 74:38. DDD. 1 CD Wergo WER 7386 2.
