Konstantin Ruchadze – kytary, scat, zpěv, Jeroen Vrolik – bicí, Jeroen Vierdag a Marek Eichler – basa, Lukáš Martínek – el. kytara, Maarten Helslot – klávesové nástroje, Hammondovy varhany, Jan Steinbsdorfer – klávesové nástroje, David Mast – trubky, Paul van der Feen a Miguel Boelens – saxofony, Mark Alban Lotz – flétna, Tobias Klein – klarinet a basklarinet, Morris Kliphuis – lesní roh, Frank Cornelissen – trombon, basový trombon, Jan Jirucha
Pražská agentura Ivana Roesslera uvedla na náš trh již druhé CD osobitého mezinárodního big bandu Konstantina Ruchadzeho . Narodil se v roce 1950 v Moskvě, od února 1963 až do prosince 1971 vedl v Praze jazzrockovou skupinu a od té doby se potuluje po světě s různými vlastními formacemi. Základní zaměření jeho směřování vystihuje název jeho nejnovějšího alba. Ruchadze působí skutečně jako poustevník nebo alespoň mimochodník, který se bezvýhradně nepřiklání k žádnému běžnému typu nebo žánru, ale směřuje vždycky trochu proti hlavnímu proudu.
Jeho nové album spojuje hudebníky z Holandska, České republiky (zejména Jana Jiruchu
Ruchadzův ideál je zřejmě někdy snad až zvukově přesycený jazzový bigband, který rezignuje na tradiční členění na žestě a saxofony, ale poskytuje značné místo vokální složce – ať už ve sborech, nebo v sólech – která však neaspiruje na úlohu hlavní hvězdy. Je to prostě zvukový koláč, z něhož občas vystupují do popředí jazzová sóla nebo sólový vokál. Osobitý příspěvek dnešnímu světu, v němž si jazz volně vybírá prvky nebo tvůrčí postupy z celé své historie, vážné hudby, globálního etna nebo rocku – i když ten se u Ruchadzeho drží skromně v pozadí.
Zajímavější momenty přináší občasné perkusivní ťukání do ticha, z něhož se rozvíjejí zpěvné vokální nebo instrumentální melodie. Práce se zvukem, barvou a náladou a střídání improvizovaných sól, ať už instrumentálních, nebo vokálních, tu hrají největší roli.
Jména i úloha sólistů ustupují do pozadí před tvůrcem této osobité koncepce a možná, že právě to staví Ruchadzeho do pozice poněkud zvláštního mimochodníka, u něhož se stále častěji může klást dnes tak častá otázka: je to vlastně ještě jazz?
V dnešním stavu boření někdejších hranic mezi žánry a styly nemá smysl hledat na ni jednoznačnou odpověď: ta může znít jen tak, že jazz takový proces kdysi započal a umožnil.
Body: 3 z 6