Kronos Quartet (David Harrington, John Sherba – housle, Hank Dutt – viola, Jeffrey Zeigler – violoncello), Joan Jeanrenaud – violoncello. Text: A. Nahráno: 13. – 16. 12. 2010, Skywalker Sound, Nicasio. Vydáno: 2012. TT: 68:46. DDD. 1 CD Nonesuch 7559–79627–9.
Ruský skladatel Vladimir Martynov je jedním z věrozvěstů konce moderní epochy evropské kultury a hlasatelem radikálního zjednodušení používaných uměleckých prostředků (tzv. „musica povera“), kontemplace a ztišení. Prošel podobným skladatelským a osobnostním vývojem jako např. Arvo Pärt – důležitým zlomem pro něj byl počátek studia ortodoxního zpěvu koncem 70. let 20. století. Poté se na čas skladatelsky odmlčel, a když se kolem roku 1990 vrátil k autonomní tvorbě, jeho hudba zásadně proměnila svou tvář. Základním logem jeho současného hudebního vyjadřování je koncentrace, naléhavost, až mantrické opakování jediné hudební formule, mající za cíl proměnu vědomí a oproštění se od tvůrčího egoismu („hudba začíná tam, kde končí osobnost“). Svým způsobem tak odkazuje k tvorbě autorů americké repetitivní hudby (spíše ovšem La Monte Younga než Steve Reicha), ale jeho duchovní východisko je logicky odlišné. Páteří nahrávky jsou dvě rozsáhlé kompozice z posledních let, které ve srovnání velmi dobře vyjevují pozitiva, limity a možnosti Martynovova hudebního jazyka. Schubert-Quintet [Unfinished] z roku 2009 je ukázkou pečlivé a velmi koncentrované práce s materiálem Schubertova Smyčcového kvintetu C dur . Autorovým záměrem bylo „prodloužit navždy každý zvukový moment, prozkoumat každý obrat, každou pauzu pod lupou či dokonce pod mikroskopem“. Přes jistou monotematičnost (v první větě dokonce „monomotivičnost“) kompozice ani na chvíli nenudí, Martynov obrábí Schubertovy melodie a harmonie magickým a velmi přitažlivým způsobem. Ještě rozsáhlejším kusem je Der Abschied z roku 2006, kompozice „inspirovaná“ smrtí autorova otce („rytmus dechu – odcházení života“). Její hudební struktura je mnohem tradičnější než u předchozí skladby a též materiál je podstatně kontrastnější – oproti disonantním zahuštěným akordům stojí úryvky z Mahlerovy Písně o zemi , roztažené do nepravděpodobných délek. Poněkud mechanické střídání tohoto materiálu však tříští makroformu skladby a její celek působí nepříliš přesvědčivým dojmem. Kronos Quartet hraje samozřejmě bezchybně, empaticky, přesvědčivě. Ctí autorovu poetiku, ale zní stále originálně tak, jak ho známe z množství předchozích nahrávek. Svou pozici jedničky v objevování a interpretování stále nové a nové hudby touto nahrávkou jednoznačně potvrzuje.
Body: 4 z 6
