Průvodní slovo k souborné nahrávce symfonií Miloslava Kabeláče bylo možná posledním dokončeným textem Zdeňka Nouzy, mimo jiné autora Kabeláčovy obsáhlé monografie Miloslav Kabeláč. Tvůrčí profil skladatele, vydané roku 2010 Etnologickým ústavem AV ČR v Praze. Málokdo znal tvorbu tohoto skladatele tak do detailů, včetně souvislostí s dobou vzniku a pozadím života, jako dr. Zdeněk Nouza, který před několika týdny zemřel. Kompletní nahrávka Kabeláčových symfonií je výsledkem péče o skladatelův odkaz, jímž se dr. Nouza zabýval, a nadšení dirigenta Marka Ivanoviće, který všech osm symfonií nastudoval a z jehož iniciativy nahrávky v letech 2011–2014 vznikly.
Jestliže se s nástupem avantgardy 20. století někteří domnívali, že je symfonie jako forma odkazem minulosti a pro moderní skladatele svazující, hudební vývoj skepsi vyvrátil. Ke světovému repertoáru patří symfonie Prokofjevovy, Šostakovičovy, Hindemithovy, Honeggerovy, Szymanowského a mnoha dalších. Z českých skladatelů významně přispěli Josef Suk a Bohuslav Martinů, také Erwin Schulhoff, Jaroslav Řídký, Jan Kapr, Jan Hanuš, Vladimír Sommer a jiní. A k nejvýznamnějším patří bezesporu osm symfonií Miloslava Kabeláče, komponovaných v letech 1941–1970, v časovém rozpětí jedné generace, která zažila zásadní společenské a politické – a protože všechno souvisí se vším – i kulturní zvraty. První a druhou symfonii komponoval Kabeláč za druhé světové války. Obě svým charakterem navazují na jeho kantátu Neustupujte, jíž reagoval na nacistickou okupaci. Vzdor, který v sobě tehdy nesl, se do hudby jasně promítl – nejen tím, že podstatnou stavební složku tvoří rytmus a instrumentace preferuje bicí nástroje, které ke Kabeláčovu rukopisu neodmyslitelně patří. Kabeláč v každé symfonii vyzkoušel jiné zvukové prostředky – první symfonie je určena smyčcům a bicím, druhá velkému orchestru, ve třetí využil varhany, žestě a tympány. Čtvrtá (Camerata) je pro komorní orchestr, v páté (Drammatica) poprvé užil vokál jako svým způsobem sólový nástroj, bez textu. V šesté symfonii (Concertante) je uplatněn sólový klarinet a orchestr je obohacen o dva klavíry. Sedmá symfonie, kterou skladatel považoval za své hudební i filozofické krédo, je postavena na textech z Janova evangelia, určených recitátorovi. A konečně osmá symfonie Antifony pro soprán sólo, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany, je prostorová kompozice. Kabeláčův hudební slovník, pro nějž si vytvořil vlastní systém „umělých tónorodů“, rovnoměrný podíl emocionální a racionální složky a vyvážený prvek experimentu (včetně inspirací mimoevropskou hudbou) a konstantně užívaných prvků vytvářejí z jeho osmi symfonií zřetelný a s každým dílem něco nového objevující celek. Kabeláčovy „umělé tónorody“ vznikly na základě téměř vědeckého přístupu, podobně jako Schönbergova dodekafonie či mody Oliviera Messiaena; jejich principem je konsekventní transpozice zvoleného motivu. Kabeláč se nevzdává tonality, ale ani ustálených forem, jeho symfonické věty lze stále analyzovat na principu sonátové formy nebo jiného tradičního formového schématu. K možnostem práce s intervaly, a jak je ve svém kompozičním principu uplatňoval, se Miloslav Kabeláč vyjádřil v různých rozhovorech, stejně jako ke svému vztahu k dodekafonii, aleatorice a dalším technikám. Rozhodující pro něj bylo, aby technika nepotlačovala muzikanství – z toho vyplývá jeho vztah k Schönbergovi, který se „našel teprve na konci života“ (v Ten, který přežil Varšavu), Stravinskému, který „přinesl něco nového a zůstal – což je nejdůležitější – na půdě hudby“, úcta k Prokofjevovi, „u něhož nenajdete nic, co by šlo pod určitý standard“, zatímco podle Kabeláče „větší hudebník Šostakovič takto vyrovnanou tvorbu nezanechal“. Vážil si Honeggera, který sice nepřinesl „čistě muzikantsky nic nového“, zato obrovský lidský vklad, a Hindemitha, skladatele intelektu, který si přesto „může dovolit dát do toho hudbu“. Ovšem největšími novátory zůstali pro Miloslava Kabeláče Bartók a Janáček, a zejména Janáček.
Souborné nahrávky všech symfonií se z českých skladatelů dosud dočkali Antonín Dvořák a Bohuslav Martinů (oba vícekrát, i v provedení zahraničních orchestrů a dirigentů a v produkci zahraničních labelů). Nyní se k nim prvním kompletem plným právem řadí Miloslav Kabeláč jako výrazný autor symfonie nejen v českém, ale světovém kontextu. Realizace projektu zabrala několik let a výsledek je prvotřídní. Marko Ivanović má s hudbou 20. století bohaté zkušenosti a tým spoluúčinkujících interpretů i techniků dospěl k přesvědčivému výkonu a vyváženosti souhry, jakou vyžadují různorodá obsazení – smyčce a baterie bicích, obsazená šesti hráči (Junko Honda, David Řehoř, Karel Fingl, Ivan Hoznedr, Tibor Adamský, David Růžička), vstupy sólového hlasu (Pavla Vykopalová v páté symfonii a Lucie Silkenová v Antifonách), klarinetu (Karel Dohnal) a recitátora (Lukáš Hlavica) do orchestrálního podkladu, podíl varhan (Jan Kalfus, Přemysl Kšica) a sboru (Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek) –, přesný rytmický tep, intonace a kontury melodických postupů Kabeláčova slohu. Takže ocenění zaslouží nejen samotná myšlenka projektu, ale také jeho precizní realizace. A to přesto, že na nahrávce musíme oželet prostorový účinek Antifon, skladby komponované pro chrám. (Skladatelův záměr ovšem poněkud ztrácí i při provedení v koncertní síni, česká premiéra se uskutečnila 12. ledna 1984 v Rudolfinu). Za zrodem Antifon stál Štrasburský soubor bicích nástrojů, pro který Miloslav Kabeláč napsal už svých 8 invencí (dnes už klasické dílo, jehož česká premiéra se uskutečnila na festivalu Pražské jaro 1967). Skladba měla být původně určena pouze pro bicí a varhany, ale vzhledem ke zvolenému prostoru provedení (chrám sv. Pavla ve Štrasburku) připojil autor i vokální sólo a sbor. V souvislosti se shora zmíněným životopisným pozadím Kabeláčovy tvorby se tak uzavřel kruh: První a druhá symfonie jsou dílem vzdoru proti nacistické okupaci, za vznikem osmé je odmítnutí okupace sovětské. Premiéry ve Štrasburku se skladatel zúčastnit nesměl, úřady mu nedovolily za hranice vyjet. Poslední tři závažné skladby (Osudová dramata člověka, Metamorfózy a Kadiš) už Miloslavu Kabeláčovi nebylo dopřáno slyšet, provedení se dočkaly až po jeho smrti.
Doprovodný booklet je čtyřjazyčný, neobsahuje však bohužel text k Sedmé symfonii ani k Antifonám. Textovou složku obou děl tvoří jednotlivá slova a útržky vět, ale přesto – nebo právě proto –, by je měl booklet obsahovat. Zejména však proto, že Kabeláč volil tyto textové prvky s vědomím jejich závažnosti; i otazníky a vykřičníky v textu Sedmé symfonie jsou v kontextu díla svým způsobem „hudební“ znaky. Odkaz na Janovo evangelium a Zjevení, z nějž čerpá text Sedmé symfonie (skladatelem doplněný) a na Knihu Daniel (Antifony) nestačí, navíc ignoruje posluchače neznalého českého jazyka.
Tip Harmonie + Tip Editora
Lucie Silkenová, Pavla Vykopalová – soprán, Karel Dohnal – klarinet, Jan Kalfus, Přemysl Kšica – varhany, Lukáš Hlavica – recitace, Junko Honda, David Řehoř, Karel Fingl, Ivan Hoznedr, Tibor Adamský, David Růžička – bicí, Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek – sbormistr, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Marko Ivanović – dirigent. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2011, 2012, 2014, Rudolfinum Praha, Studio Českého národního orchestru Praha – Hostivař. Vydáno: 2016. TT: 3:58:23. DDD. 4 CD Supraphon SU 4202-2.
