Nedělní zahajovací koncert jubilejního 50. ročníku hudebního festivalu Moravský podzim nabídl posluchačům koncertní provedení opery Einstein on the Beach (Einstein na pláži) tandemu amerických umělců, skladatele Philippa Glasse a režiséra Roberta Wilsona. Toto kultovní experimentální multimediální dílo vzniklo roku 1975 a svou premiéru zažilo o rok později ve francouzském Avignonu. Einsteinem na pláži se jeho autoři záměrně pokusili rozbít tradiční evropský koncept hudebně dramatického díla.
Ve své opeře se autoři snažili vyhnout linearitě, názorným zobrazením a jakémukoli cílevědomému směřování. Vše jen volně plyne a jednotlivé části lze snadno libovolně přeházet nebo vynechat. Einstein na pláži je poskládán z živých obrazů, mezi nimiž není žádná dějová souvislost ani posloupnost. Tyto „tableaux“, jakési Wilsonovy snové vize, se volně vztahují k různým jednotlivostem ze života a díla Alberta Einsteina. Reflektují kupříkladu Einsteinovu zálibu ve vlacích nebo důsledky jeho fyzikálních teorií (v obrazech Soudní proces a Kosmická loď) a sám Albert Einstein prochází celým dílem personifikován v osobě houslisty. Zpívaný text v opeře je složen pouze z jednoduchých číslovek a ze solmizačních slabik. Na některých místech je doplněn recitací surrealistických, často nesouvislých veršů básníka Christophera Knowlese a monologů od choreografky Lucindy Childs a herce Samuela M. Johnsona.
Minimalistický kompoziční přístup skladatele Philippa Glasse staví dlouhé scény na neustálém opakování krátkých hudebních motivů, které se podle potřeby nepatrně rozšiřují, zkracují či posouvají. Tyto hudební bloky jako by neměly začátek ani konec a je jedno, v kterém místě do nich posluchačova pozornost vstoupí a zase se oddálí. Ostatně během celého bez přestávky tři a půl hodiny trvajícího koncertu mohli posluchači v sále volně odcházet a přicházet nebo se osvěžit nápojem na baru v zadní části sálu. Podobně jako reprodukovaná hudba v supermarketech a nákupních centrech dokázalo neustálé opakování v Glassově opeře být někdy až ubíjející. Neměnná dynamika a zvuk amplifikovaných nástrojů vedly na některých místech až k fyzické bolesti a posluchač byl rád, že může na chvíli odejít nebo že hudba nakonec ustane. Otazníky vyvolala absence scény a herecké akce. Odstranění Wilsonovy scénické a režijní koncepce podle mého názoru dojem z celého díla ochudilo. Náznaková choreografie či skromné světelné efekty, za nimiž stála nizozemská umělkyně Germaine Kruip, nemohly dostát podnětům, které divákům přináší komplexní scénické provedení opery. Koneckonců Glass komponoval svou hudbu podle Wilsonových scénických a režijních poznámek a libreto vznikalo dokonce až jako poslední součást během nastudování. I z toho důvodu Glassova hudba k Einsteinovi na pláži nedokáže myslím uspokojivě fungovat zcela samostatně. Přesto koncertní provedení této opery poskytlo výjimečný a v mnohém inspirativní zážitek. To však bylo dáno zvláště zásluhou interpretů.
Na brněnském koncertním provedení Einsteina na pláži se podílely belgické soubory Collegium Vocale Gent a Ictus Ensemble pod vedením dvou dirigentů, jimiž byli Georges-Elie Octors a Tom De Cock. Hudebníci podali po všech stránkách vynikající výkony, kterým se lze jen obdivovat. Opera totiž vyžaduje od všech zúčastněných hudebníků abnormální výdrž a brilantní techniku. Členové Collegia Vocale (sbormistryně Maria van Nieukerken) byli dokonale sezpívaní s vybalancovaným poměrem hlasových skupin, intonačně a rytmicky bezchybní, ačkoli v závěru opery byla na jejich hlasech únava již trochu znatelná. Také houslista (Igor Semenoff) a instrumentální ansámbl, složený ze tří hráčů na dechové nástroje (flétny, saxofony a basklarinet) a dvou hráčů na syntezátory, se skvěle vypořádali se zákrutami rychle opakovaných a nepravidelně se střídajících rytmicko-melodických modelů. Mluvené monology postav byly v koncertní verzi koncentrovány do postavy vypravěčky, které se zhostila proslulá americká folková zpěvačka Suzanne Vega. Její přednes byl srozumitelný a promyšlený a dikce nikdy nebyla nudná. Bylo jen škoda, že chybělo titulkovací zařízení, jelikož nahlédnout do libreta přetištěného v programu ve ztemnělém sále dost dobře nešlo.
Provedení opery sklidilo od diváků zasloužený úspěch včetně dlouhotrvajícího potlesku ve stoje. Absurdita opery byla zajímavě podtržena neméně absurdním architektonickým prostředím brněnského Bobycentra, které je dodnes skanzenem snobismu z počátku 90. let. Je škoda, že se pořadatelům nepodařilo uskutečnit zahájení festivalu v nějakém reprezentativnějším koncertním prostoru. Divácký úspěch byl nicméně znamením toho, že i zde si návštěvníci dokázali naplno užít a vychutnat dramaturgicky zajímavý a umělecky kvalitní zahajovací festivalový večer.
