Kurt Elling – zpěv, Bob Mintzer – tenorsaxofon, John McLean – kytara, Laurence Hobgood – piano, John Patitucci – kontrabas, Terreon Gulley – bicí, perkuse, Kobie Watkins – bicí, Lenny Castro – perkuse. Nahráno: III/2010, Sear Sound, New York. Vydáno 2011. TT: 54:46. 1 CD Concord Jazz CJA-31230-02.
Už v roce 2000 psal Ondřej Konrád, že „na každé další album Kurta Ellinga , podle mnohých nejvýraznějšího a nejmodernějšího vokalisty posledních let, čeká jazzová obec vždy netrpělivě“. Čekal i samotný Elling – na svou první Grammy. A když se po osmi nominacích s živým albem Dedicated To You (2009) konečně dočkal, nutně musel ve svých obdivovatelích vzbudit o to větší netrpělivost a přemítání, s čím majitel tvárného barytonu překvapí příště. A skutečně překvapil. Zatímco na většině svých minulých alb zpíval standardy nebo melodie žijících či nedávno zesnulých jazzmanů (Metheny, Hancock, Zawinul), dramaturgie studiové novinky The Gate je velkorysejší. Postavit vedle sebe King Crimson, Earth, Wind & Fire, Stevieho Wondera, Milese Davise a Beatles vyžaduje odvahu a především sebejistotu. V době, která kultivovaným mužským hlasům (při vší úctě k mládí zosobněnému jmény Bublé a Cullum) příliš nepřeje, vsadil Elling na spolupráci s popovým producentem Donem Wasem a odvážný mix se vydařil.
Zatímco Dan Bárta s Robert Balzar Triem na podobně rozmáchlém projektu Theyories předvedli všechny skladby v téže sestavě, Elling se svými spoluhráči volili instrumentaci a také míru „zjazzování“ u každé písně zvlášť. Jestliže úvodní Matte Kudasai (původně King Crimson z alba Discipline ) mohlo zůstat v pomalém tempu podobném originálu a šestice aranžérů ji pouze přizpůsobila novému nástrojovému obsazení, Steppin’ Out Joe Jacksona oproti originálu z roku 1982 zvolnila a přitom nezmizelo nic z její hitovosti. Dokonce se dá říci, že Ellingova akusticky soulová úprava zní mnohem moderněji než kosmické disco originálu. V Hancockově Come Running To Me naplno vynikne pianista Laurence Hobgood , Ellingův dlouholetý spoluhráč, jehož další mistrovský kousek přijde později s kultivovanou jazzpopsoulovou úpravou After The Love Has Gone od Earth, Wind & Fire. Mezitím Elling nabídne úpravu jedné z nejvděčnějších Lennonových balad Norwegian Wood s náznakem rockového rytmu a s krásným kytarovým sólem Johna McLeana . Ze zcela jiné tradice čerpá zpěvák ve své autorské skladbě Samurai Cowboy , zaranžované pro sólový hlas, vokální rytmiku a jemné saxofonové přiznávky. Nebýt píseň postavená na textu, dalo by se hovořit o mcferrinovské škole.
Jinak album stojí především na kooperaci technicky dokonalého zpěváka se základní jazzovou sestavou. Vedle Hobgoodova piana vyplouvají do popředí především tóny Mintzerova saxofonu a přesná Patitucciho basa. Aranže jednotlivých skladeb se zpravidla rozvíjejí postupně, nástroje se přidávají spíše nenápadně, ale prakticky každá skladba finišuje jako velký koncert. Toho, kdo od hudby čeká experimenty a originalitu za každou cenu, nový Elling možná nezaujme. Ale všichni, kdo si rádi vychutnají kultivovaný zpěv v různých polohách a s rozsahem několika oktáv a komu současně nevadí – při zachování jazzové instrumentace – odbočky k popu, budou z alba The Gate nadšení.
Body: 5 z 6
