(Brahms, Prokofjev, Dawson, Swanson)
Symphony of the Air, The New York Ensemble of the Philharmonic Scholarship Winners, American Symphony Orchestra, Dmitri Mitropoulos, Leopold Stokowski. Produkce: Israel Horowitz, Simon Rady. Text: A, N, F. Nahráno: 1950, 1953, 1960, New York. Vydáno: 2007. TT: 71:19, 45:30. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 6502 (Universal Music).
S Leopoldem Stokowskim zažívala moje generace návrat Johanna Sebastiana Bacha. Z jeho monumentálních orchestrací dnešní znalci historicky poučené interpretace sice dostávají psotník, pro nás však byla „jeho“ Toccata d moll objevem barokní hudby, stejně jako nám ji objevovali v „zjazzované“ podobě Swingle Singers. Na dvou snímcích se zde Stokowski setkal s další dirigentskou legendou, Dmitri Mitropoulosem , a střídavě řídí tři různá tělesa. Je na nich soustředěno oněch několik málo nahrávek, které pořídili pro firmu American Decca. Stokowského nahrávka Brahmsovy Serenády D dur je překvapením – obvykle působí tato Brahmsova skladba nepříliš inspirovaně, zde však je zcela práva svému názvu; je to lehká, mile působící hudba, vtipně instrumentovaná, bez zatěžkání, jaké jí obvykle propůjčují dirigenti ve snaze zahrát ji jako dílo budoucího velkého symfonika. Dvěma tituly je na prvním disku zastoupen Sergej Prokofjev (Kvintet op. 39 a Předehra na hebrejská témata ). Obě nahrávky, řízené Mitropoulosem, se k Brahmsově Serenádě výborně hodí. Druhý snímek poskytuje příležitost rozšířit si obzory v jiném smyslu. Negro Folk Symphony Williama Levi Dawsona (1899 – 1990) je z roku 1934, zde prezentovaná revidovaná verze je z roku 1952. Stokowski premiéroval obě verze symfonie. Dawson se zabýval studiem afroamerického folklóru, ovšem – jak výstižně stojí v textu – do své hudby jej integroval ve vysoce stylizované podobě a blíží se tak „zvukové stránce Dvořákovy Novosvětské symfonie“. Howard Swanson (1907 – 1978) byl žákem Nadi Boulangerové, jeho Night Music je z roku 1950. Desetiminutová skladba je psána ve volné fantazijní formě, každý z deseti nástrojů je pojednán sólisticky, vzájemně si předávají krátké motivky. Zde se opět řízení ujal Mitropoulos. Autor bookletu Alan Newcombe charakterizuje a srovnává oba mistry taktovky (kterou ovšem nepoužívali) a na několika řádcích koncizního textu dokázal obě dirigentské osobnosti i lidsky přiblížit.
Body: 4 z 6
