Josef Špaček – housle, Miroslav Sekera – klavír. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 12/2012, Dvořákova síň Rudolfina, Praha. Vydáno: 2013. TT: 67:18. DDD. 1 CD Supraphon SU4129-2.
Téměř sedm let (Ysaÿe: 6 Sonát pro sólové housle, ArteSmon, 2006)) trvalo, než se našel vydavatel další nahrávky Josefa Špačka (1986), koncertního mistra České filharmonie a nadějného houslového virtuosa. Supraphon tak dal najevo, že i nadále chce podchycovat a podporovat výjimečné talenty. (Ve stejné době vydal rovněž debutová alba fagotistovi Václavu Vonáškovi a hornistovi Přemyslu Vojtovi.) Pan Špaček se rozhodl vstoupit do mezinárodního gramofonového světa slovanským projektem a myslím, že se dá věřit jeho prohlášení, že Prokofjeva vybral k českým velikánům ne kvůli výročí, ale protože jeho hudbu miluje a vyhovuje mu dokonalý mix melodičnosti a rytmické pulsace. Jeho deska je rozhodně příjemným osvěžením nepříliš zajímavé české houslové diskografie po roce 2010. Od doby nahrávky Ysaÿe udělal obrovský krok vpřed – je zkušenější, citlivější, více o hudbě přemýšlí, zlepšily se mu tón i technika, jeho osobnost každým rokem a významným projektem zraje jako dobrý koňak. Pro mě jednoznačným vrcholem desky je Janáčkova Sonáta , doslova vybroušený šperk. S pianistou vede rovnoprávný dialog a takto byl i zkušeným týmem (Milan Puklický – režie, Karel Soukeník – mistr zvuku) zaznamenán. Jinak nadprůměrná hra Miroslava Sekery sice zatím nedosahuje úrovně někdejších kreací Jana Panenky nebo Josefa Hály, nicméně jeho míra empatie (nebo telepatie?) k partnerovi je mimořádná. Spíše lyrické nežli drsné Špačkovo podání řadím mezi nejlepší, která jsem slyšel, v posledních pár letech jsem určitě zajímavější nezaznamenal. Je jistě fajn mít perfektní techniku a výborný nástroj, ale důležité je, aby za tóny byl obsah a aby intelekt a cit byly v symbióze. Myslím, že Josef Špaček se tomu rychle blíží. Srdce potěší i další mistrovský kus české hudby – Smetanova dua Z domoviny . Ve Špačkově pojetí pokorný, nepateticky a s noblesou podaný příběh s řadou jemných detailů. I zde je dialog mezi nástroji příkladný.
Vedle Janáčka a Smetany postavil Josef Špaček dvě důležitá komorní díla Sergeje Prokofjeva. Bylo to odvážné rozhodnutí, protože tím vstoupil do mezinárodní konfrontace. Zvolil Sonátu pro sólové housle op. 115 a Sonátu pro housle a klavír číslo 1 f moll op. 80, přičemž op. 80 se líbil víc. Jaký je jeho Prokofjev? Velmi melodický, což je správné. Na druhé straně v některých částech mohl více akcentovat dramatismus a drsnost. Kontrast čistě sólových houslí po Smetanovi je sice parádním střihem, ale výrazová proměna mohla být ostřejší. V autentickém pochopení Prokofjeva je na cestě, ale určitě jednou na konec cesty dojde. Zatím je jeho putování možná v polovině, což se vyjeví například při srovnání s nedávnou prokofjevovskou deskou Janine Jansen, na níž je také Sonáta f moll. Přesto si myslím, že se český houslista vyrovnal s Prokofjevem způsobem hodným úcty a odvedl obrovský kus práce, na kterou může být hrdý. Deska má nejen velmi dobrý zvuk, ale i vydařenou grafiku a fotografie.
Body: 5 z 6
