Recenzované CD skýtá jedinečnou příležitost zaposlouchat se do vokálních partů zpívaných přesně podle hudebního zápisu partitury. Cizinci totiž necítí přirozené normy deklamované češtiny, a podvědomě jimi proto neupravují notový záznam. Výroky o údajném naturalismu Janáčkových nápěvků tak v jejich podání berou za své dvojnásob.
Intelektuálně nahrávka bezpochyby uspokojí, po hudební stránce již tak bezvýhradně nikoliv. Karita Mattila je Jenůfou par excellence – svůj part nechává růst s rolí, má jej příkladně vypracovaný výrazově i dynamicky, zpívá krásným, měkkým, kovově lesklým sopránem. Rovnocenným spoluhráčem jí je finský tenorista Jorma Silvasti v roli Laci. Američan Jerry Hadley jako Števa je vokálně výborně disponován, nechává se však rolí příliš unést na úkor rytmické a intonační přesnosti, v rekrutské scéně dokonce zpívá jiné noty. Kdo slyšel a viděl Kostelničku Anji Silji v nedávném televizním záznamu, bude jejím výkonem na CD zklamán. Zvukový záznam je ochuzen o její osobní charisma, jevištní zjev a koncentrovaný herecký výkon a předkládá „nahý“ vokální projev. Ten je sám o sobě problematický. Legendy stárnou. Ještě patrnější to je na výkonu Evy Randové . Kdysi fenomenální Kostelnička vzala za vděk rolí Stařenky, kterou podává vibratem rozostřeným, v krajních polohách neznělým mezzosopránem. Orchestr Královské opery Covent Garden hraje čistě, instrumentální sóla jsou pojata navýsost virtuózně. Bernard Haitink suverénně buduje velké hudební plochy, striktně se drží temp (spíš volnějších), potlačuje však dramatické detaily. Jeho orchestr neelektrizuje, neprosazuje se jako aktér dramatu, zní nezvykle uhlazeně.
Dlužno dodat, že recenzovaný projekt triumfoval při letošním rozdávání cen Grammy a zvítězil v kategorii nejlepší operní nahrávka roku.
Vydavatel: Erato / Warner Classics
Stopáž: 69:19 + 58:36
Nahráli: Karita Mattila, Anja Silja, Jorma Silvasti, Jerry Hadley, Eva Randová, Sbor a orchestr Královské opery Covent Garden, Bernard Haitink
Body: 4 z 6
