Filharmonie Brno, Jakub Hrůša. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 5. –16. 3. a 12. – 13. 4. 2008 Studio Stadion, Brno. Vydáno: 2008. TT: 63:11. DDD. 1 CD Supraphon SU 3923-2.
V janáčkovské diskografii naší nejstarší firmy nacházíme celou řadu různých nahrávek základních titulů. Tak například symfonickou rapsodii Taras Bulba natočil kdysi ještě na staré rozbitné desky o 78 otáčkách významný janáčkovský znalec a interpret Břetislav Bakala – s tehdy ještě existujícím Symfonickým orchestrem brněnského rozhlasu. V padesátých letech se objevily takzvané dlouhohrající (LP) desky a na nich toto dílo v nahrávce Václava Talicha a České filharmonie. Na počátku let šedesátých nastoupila stereofonie a další nastudování Tarase způsobilo hotový šok. Talich v partituře totiž učinil několik retuší a tím ji poněkud zromantizoval. Ančerl, který se vrátil k originálu, vyzdvihl moderní, strhující a především původní Janáčkovu hudební řeč a dokázal, že ony retuše jsou omylem. Od té doby se Taras ve filharmonii hraje zásadně v originále (například nahrávky s Neumannem, Bělohlávkem či Mackerrasem). Zvláštní kapitolou jsou snímky pořízené v Brně. Tak po Bakalovi natočil Tarase Bulbu mladý Jiří Bělohlávek, ale především dlouholetý tamější filharmonický šéf František Jílek. Dalo by se očekávat, že nynějším dalším snímkem naváže Jakub Hrůša na uznávanou koncepci Jílkovu. Stalo se tak, ale v prvé řadě máme před sebou další osobitý názor, byť do historie možná nevstoupí tak jako někdejší dodnes těžko překonatelná koncepce Ančerlova a s velkou autoritou přijímaná Jílkova. Zvuk Hrůšova orchestru nemá efektní dimenze a mohutné zvukové plochy, je bohatý zvláště v detailech, pečlivě propracovaných. Možná, že té ostré syrovosti a barvité dramatičnosti mohlo být více. To ve suitě z opery Příhody lišky Bystroušky jsou tyto vlastnosti – tedy větší pozornost detailům a dynamická propracovanost v završujících pasážích – vítanější. Navíc nás zde čeká zásadní přínos dramaturgický. Byla totiž zvolena verze Františka Jílka. Od oné známější Talichovy (sestavené jen z hudby 1. dějství a rovněž nešťastně přeinstrumentované) se liší tím, že zachovává přibližně operní děj a zásadně neupravuje konkrétní části, kterými jsou prakticky původní instrumentální vsuvky z opery (škoda jen, že Jílek nezařadil na úvod také předehru!). Zajímavosti přinášejí zdánlivě bezproblémové a svou popularitou důvěrně známé Lašské tance . Tak třeba Pilky ! Většina dirigentů včetně Bakaly je dává v poměrně velmi svižném tempu. Ne ovšem František Jílek! Jakub Hrůša volí tempo, které se mu velmi blíží. Z fokloristicky tanečního hlediska je to správně! Tím mu ovšem výborně a přesvědčivěji vychází zrychlení v závěru. Tento nový Janáček u Supraphonu je v pořadí Hrůšovým již čtvrtým zdejším kompaktním diskem (první tři pořídil s Pražskou komorní filharmonií) – opět úspěšným. Věřme, že ne posledním! Zároveň je i velmi dobrou vizitkou současné umělecké úrovně Filharmonie Brno.
Body: 5 z 6
