Bohuslav Martinů má letos mimořádné štěstí na zajímavé souborné nahrávky. Po skvělém supraphonském kompletu jeho klavírních trií v podání Smetanova tria (Harmonie 2016/5) vydal v nevelkém časovém odstupu Radioservis všech pět skladatelových klavírních koncertů, k nimž připojil ještě Concertino pro klavír a orchestr a Koncert pro dva klavíry a orchestr. Sólových partů se v těchto dílech ujalo osm našich významných pianistů – Igor Ardašev, Ivo Kahánek, Martin Kasík, Karel Košárek, Václav Mácha, Miroslav Sekera, Adam Skoumal a Daniel Wiesner. Ve všech skladbách je doprovází Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Tomášem Braunerem.
Koncertantní kompozice pro klavír s orchestrem tvoří samy o sobě ve skladatelském odkazu Bohuslava Martinů pozoruhodnou vývojovou řadu. Nejstarší z nich, Klavírní koncert č. 1 D dur, H. 149 (1925) reprezentuje v autorově tvorbě čistý neoklasicismus. Jeho krajní věty se vyznačují mozartovskou hravostí a vtipem, v pomalé střední větě zaslechneme ovšem i romantizující názvuky. Václav Mácha podává tento koncert s brilancí, jiskrou a s dokonale pevným rytmem, což vše dílu velmi svědčí. Klavírní koncert č. 2, H. 237 (1934) je v celkovém vyznění závažnější než první koncert, jeho instrumentace je bohatší a je v něm znatelně více prostoru věnováno lyrickým plochám. Pro Karla Košárka je tato skladba nejen příležitostí, aby předvedl svou výbornou techniku, ale především aby v lyrických partiích prokázal svůj jedinečný cit pro stavbu melodie. Concertino, H. 269 (1938) má v Martinů tvorbě trochu zvláštní postavení. Autor sám se o něm vyjádřil, že ho „nemá rád“, a nijak nestál o to, aby se hrálo. Ani se mu nelze příliš divit. Kvality ostatních jeho klavírních koncertů totiž Concertino nedosahuje. Byť se však jedná o „okrajové“ dílo, budiž ke cti Adama Skoumala řečeno, že nastudoval jeho sólový part velice pečlivě a že udělal vše pro to, aby skladba vyzněla co nejlépe. Pravým opakem „zavrženého“ Concertina je Koncert pro dva klavíry a orchestr, H. 292 (1943). Tady mají pianisté možnost předvést své umění v plném lesku, a to dokonce dva najednou. Daniel Wiesner s Miroslavem Sekerou této příležitosti bohatě využili. Rychlé věty hrají se strhujícím odpichem, místy málem až jazzovým, zatímco ve volné větě otevírají svým pojetím prostor k téměř až programnímu výkladu. Klavírní koncert č. 3, H 316 (1948) považují mnozí martinůovští badatelé za „tradicionální“ a „nevýbojný“. Při jeho poslechu opravdu pomyslíme častěji na mistry romantismu než na výboje hudby 20. století. Na druhé straně je ale nutno konstatovat, že se jedná o barvité a posluchačsky vděčné dílo. Jeho sólový part byl na této nahrávce svěřen Martinu Kasíkovi, jednomu z našich nejlepších interpretů romantické hudby, což se ukázalo jako mimořádně šťastná volba. Kasík přednáší Martinů velmi poeticky, s velkou fantazií a měkkým „vyprávěcím“ tónem, jako by ve skladbě objevil nějaký skrytý příběh, který se snaží posluchačům přetlumočit. Na rozdíl od „nevýbojného“ třetího klavírního koncertu je Martinů Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“, H. 358 (1956) ze všech pěti jeho klavírních koncertů kompozičně nejodvážnější. Jeho záhadný název se dá přeložit jako „magické zaříkávání“. A záhadná a magická je celá dvouvětá skladba, kterou spíš než za klavírní koncert můžeme považovat za symfonii s klavírem. Jeho partitura je nesmírně komplikovaná a rafinovaná, při poslechu máme pocit neustálého chvějivého mihotání, zneklidňujícího a tajemného. Igor Ardašev je typem přemýšlivého pianisty a nespočetné záludnosti partitury zvládl s nadhledem a přesvědčivostí, kterou nelze než obdivovat. Klavírní koncert č. 5 B dur, nazvaný Fantasia concertante, H. 366 (1958) je poslední skladatelovou kompozicí tohoto druhu. Jedná se o vyzrálé dílo, v němž jsou všechny složky v dokonalé rovnováze a interpret v něm nalezne jak efektní virtuózní pasáže, tak i překrásné lyrické plochy. Ivo Kahánek v tomto koncertě přímo fascinuje lehkostí a vzdušností své techniky, zatímco prostou „písničkovou“ melodii ve druhé větě hraje dojemně a něžně, jako by k nám přicházela z jiného světa.
Pokud jsem až doposud nezmínil roli orchestru a dirigenta, bylo to z jediného důvodu – u každé skladby bych býval opakoval jedno a totéž. Symfonický orchestr Českého rozhlasu odvedl ve všech sedmi koncertech skvělou práci a jeho hlavní hostující dirigent Tomáš Brauner se tu předvedl v tom nejlepším světle. Připočítáme-li k výborné nahrávce ještě také pečlivě vypravený booklet a nápaditou grafiku Aleny Nievaldové, pak není pochyb o tom, že se tento martinůovský projekt stane chloubou vydavatelského katalogu Radioservisu.
Tip Harmonie + Tip Editora
Igor Ardašev, Ivo Kahánek, Martin Kasík, Karel Košárek, Václav Mácha, Miroslav Sekera, Adam Skoumal, Daniel Wiesner – klavír. Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Tomáš Brauner – dirigent. Text: A, Č. Nahráno: 2/2015 – 1/2016, rozhlasové studio č. 1, Český rozhlas, Praha. Vydáno: 2016. TT: 175:26. DDD. 3 CD Radioservis CR0776-2.
