Lilli Lehmannová
Umění zpívat. Praha mého dětství a mládí (1853 – 1868).
Z němčiny přeložili Oldřich Lacina a Oldřich Pulkert, Edition Resonus, Praha 2005, ISBN 80-902827-3-3.
Zatímco další z užitečných knih, které se věnují pěvecké pedagogice – Der wissende Sänger (Vzdělaný pěvec ) uznávané autority Franzisky Martienssenové-Lohmannové ve vynikajícím překladu Evy Zikmundové – je lexikonem s abecedně řazeným souborem více než tří set rozsáhlých hesel, které mohou využívat nejen učitelé a pěvci a vůbec pěvečtí odborníci (včetně foniatrů), ale neméně je užitečný pro dirigenty, režiséry, intendanty i kritiky, je pedagogicko-instruktivní zhruba stostránkové pojednání Meine Gesangkunst (Umění zpívat ) Lilli Lehmannové zaměřeno odborněji a úžeji právě na pedagogy a pěvce. Tato mimořádná zpěvačka, která se dožila v bohatství osmdesáti let, v něm ze sebe nedělá neomylnou primadonu, ani si nenárokuje vševědoucnost a vyčerpávající soustavnost. Jak píše, chtěla jednoduchou, snadno pochopitelnou a praktickou formulací vysvětlit základní principy zpěvu a také popsat své vlastní pocity, které při zpěvu měla. Její pojednání ovšem zdaleka není jen o nějakých vágních dojmech. Zpěv odvozuje z popisu a funkcí orgánů. Pro pěvecké umění je podle Lehmannové klíčová znalost vdechu a výdechu, jíž se věnuje zevrubně. Další kapitoly jsou zaměřeny na hlasovou vyrovnanost, nasazení, nazalitu, pocit a držení jazyka, pocit nosu, měkkého patra, na rezonance hlavových dutin, hlasové polohy, resp. rejstříky, nejvyšší hlavové tóny, postavení úst, rtů, vokály, konsonanty, výslovnost i výraz. Popisuje také pěvecká cvičení, která je třeba provádět každé ráno v celém hlasovém rozsahu, přičemž základní důležitost přikládá škálám jako nejideálnějšímu a zároveň nejtěžšímu cvičení: „Škála je strážným andělem hlasů“. Zdůrazňuje, že je třeba nejen se stále učit, ale sama sebe i druhé dobře slyšet. Zpěvák musí pečovat o nervový klid, tělesnou péči a hlasovou gymnastiku.
S některými postupy a návody Lilli Lehmannové lze jistě polemizovat, třebas i nesouhlasit. Nic to ale nezmění na neotřesitelné skutečnosti, že jsou odkazem zpěvačky, která byla vybavena vynikající technikou, prošla neuvěřitelně dlouhou vrcholovou kariérou, znějící při dnešní tak úzkostlivě hlídané oborovosti téměř neuvěřitelně: vždyť Lilli Lehmannová (1848 – 1929) po wagnerovských rolích v Bayreuthu a později i v Metropolitní opeře včetně Isoldy, Brünnhildy nebo Fricky sklízela úspěchy jako Donna Anna, Pamina či Constance v mozartovské mekce Salcburku, kde se pak stala nejen uměleckou ředitelkou festivalu, ale při Mozarteu založila pěvecký ústav, kde vyučovala stylový mozartovský zpěv. Její enormní repertoár čítající na 160 rolí tak zahrnoval nejen světlé sopránové koloraturní partie mozartovské a belliniovské, ale i velké dramatické role včetně například mezzosopránově položené Carmen, s níž právě v MET debutovala, otevřeně píše: „Teprve tehdy, až my umělci dospějeme do stadia, kdy se budeme moci bez zábran a po překlenutí lehce zranitelné umělecké hrdosti poradit navzájem o svých chybách a nedostatcích, teprve potom bude učiněno stop špatnému zpěvu a neuměleckému snažení.“
Druhá část publikace je překladem té kapitoly obsáhlých memoárů Lilli Lehmannové Mein Weg (Moje cesta ), v nichž prostě a přímočaře popisuje dobu svého dětství a mládí v Praze let 1853 – 1868, jak je zde prožila od svých pěti let po své divadelní začátky v tehdejším Zemském divadle.
Z českého překladu je zřejmé, že jak dlouholetý foniatr Národního divadla Oldřich Lacina, tak Oldřich Pulkert jsou znalci svých oborů, čtenář dozajista ocení i doplnění o stručné charakteristiky osob, které se v textu Lehmannové vyskytují. České vydání je tak nesporným obohacením literatury v tomto oboru.
Body: 0 z 6
