Lee Konitz – alt saxofon, Brad Mehldau – piano, Charlie Haden – kontrabas, Paul Motian – bicí. Nahráno: live, klub Birdland, New York, 12/2009. Vydáno 2011. TT: 63:18. 1 CD ECM 2162 (2HP Production).
Přiznávám hned na začátku, že nejsem přítelem povinně uctivého zohledňování hudebníků vyššího věku, kteří mají třeba i nemalé zásluhy z doby, kdy byli mladí. Takových příkladů, kdy zasloužilý umělec neví, kdy přestat a nedokáže nebýt trapný, známe celou řadu. A je na pováženou, pokud se v okruhu „délesloužících“ nenajde někdo, kdo by je upozornil, že jejich éra již skončila.
Bohužel už hodně dlouho setrvává v podobně politováníhodné aktivitě protagonista recenzovaného alba, altsaxofonista Lee Konitz (1927). Má-li ve svých dvaaosmdesáti letech potřebu ještě hrát, měl by alespoň zvážit, zda je nutné, aby jeho výkon, byť se sebeskvělejšími spoluhráči, byl zachycen a šířen. Zahrát si v klubu Birdland je zajisté svod přímo ďábelský a mít kolem sebe klavírního génia Brada Mehldaua , velmistra ekonomického kontrabasu Charlieho Hadena a v tomto případě jakoby nestárnoucího Paula Motiana u bicích, to se určitě nenabízí každému, kdo by měl zájem.
Neoddiskutovatelný, ba přímo dějinný význam Konitzův vidím v hodně dávné minulosti, před více než 60 lety, kdy byl platným sólujícím členem dvou zásadních souborů cool jazzu – orchestru Clauda Thornhilla a Capitol Bandu Milese Davise. Ve vrcholné hráčské formě byl ještě o dekádu později. Rád se například vracím k albům Lee Konitz with Strings: An Image nebo Meets Jimmy Giuffre . Jenže jeho nešťastnou vlastností pak byla stále se zhoršující schopnost ladit. Neumím si vysvětlit pravou příčinu, vyloučil bych nemožnost či neschopnost opatřit si dobrý nástroj, a tak už zbývá buď porucha slyšení nebo (sebe) vědomá ignorance hudebníků kolem sebe. Řečeno prostě a jasně, značné procento jím vyluzovaných tónů je nepříjemně vysoko.
Nejvíc mě ten neblahý jev bolí v případě alba kvinteta Billa Evanse Crosscurrents z roku 1977. Legendární trio (Eddie Gomez, Eliot Zigmund), rozšířené o alt (Konitz) a tenorsaxofon (skvělý Warne Marsh) má tak přičiněním Konitze desku, kdy se slyšící fanoušek ošívá, případně se jí hledí rychle zbavit. O 32 let později tato vada samozřejmě nemizí a přidává se už pohříchu i stařecké nasazení, kdy nástroj chvílemi nehraje, ale jen kníká. Jeho kolegové hrají citlivě, opatrně, jakoby našlapují kolem starého pána po špičkách a když pak saxofon utichne, zazní konečně přesně to, co očekáváme a jak by hudba vypadala po celou dobu, kdyby bylo kvarteto sourodé. Takto tři mistři svých nástrojů a především vzájemné komunikace poznávají na vlastní kůži nesmiřitelnou platnost pravidla, že kapela je jen tak dobrá, jako její nejslabší člen.
Čemu naopak nelze vyčítat vůbec nic, to je hudební program alba. Zahájit je sedmým dlouhodobě nejfrekventovanějším standardem Lover Man , který se však u našich jazzmanů netěší takové pozornosti, je rozhodně dobrý úvodní tah partie. Stejně tak je vhodné zařadit skladbu oslavující místo děje, Lullaby of Birdland , napsanou ovšem Georgem Shearingem na původní adresu klubu, 1678 Broadway, roku 1952. I když je od samého začátku rozebrána na fragmenty tématu, zkušené ucho pozná znělku podniku a vnímá se zájmem Mehldauovu reharmonizaci i typicky úsporné Hadenovo sólo. Jako rušivý element pak bohužel působí falešný altsaxofon. Ten rozjíždí v mikromotivech Davisův Solar , ale opět neladí a stejný defekt kazí pěkný dojem i z následujících dvou standardů, balady I Fall in Love Too Easily a v opatrném tempu hrané nejstarší skladby alba, You Stepped Out of A Dream (1940). Stejně tak, to jest pod obvyklým metronomem, nasadí Konitz i Rollinsovo Oleo , zase rozebrané na součástky, které si poskládá dohromady jen posluchač znalý věci. Tento princip, uplatňovaný moderními jazzmany, má své opodstatnění, pokud je podložen vynikající hráčskou kondicí a pak působí strhujícím dojmem. Zde však cítím její naprostou absenci. Aby však nepadaly moje výhrady jen na hlavu Konitze; podobně vnímám i nejnovější album mého velkého favorita Jima Halla, Conversation . V překvapivém duu, jen s bubeníkem Joey Baronem, nahrál věhlasný profesor jazzové kytary podobně působící kolekci impresí, která jen potvrzuje, že kolem osmdesátky nutně dochází k fyzické i mentální, a tudíž ve výsledku také umělecké deklinaci. Buďme taktní, nechtějme být jejími svědky.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
